Nejvyšší soud judikoval v řízení vedeném pod sp. zn.: 6 Tdo 49/2008, že problematika nepřímého úmyslu je v praxi vysvětlována tak, že způsobení následku není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel svým záměrem sleduje cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na "srozumění" lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla následku zabránit.