Nejvyšší soud judikoval v řízení vedeném pod sp. zn.: 32 Odo 873/2006, že na závazkový vztah mezi podnikatelem a nepodnikatelem regulovaný částí třetí obchodního zákoníku je třeba kromě jeho ostatních ustanovení aplikovat i § 262 odst. 4 ObchZ.
Ten mimo jiné stanovuje, že smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností vyplývajících ze závazkového vztahu jinak regulovaného obchodním zákoníkem pouze podle zákoníku občanského.
V daném případě to znamená, že odpovědnost za prodlení s plněním peněžitého závazku žalovaného vystupujícího v tomto vztahu v postavení nepodnikatele se bude řídit ustanoveními o prodlení dlužníka obsaženými v občanském zákoníku v § 517.
Ten umožňuje věřiteli v případě prodlení dlužníka požadovat vedle samotného plnění i úroky z prodlení. Ohledně výše úroků z prodlení odkazuje občanský zákoník na prováděcí předpis. Otázkou zůstává, zda je v obchodněprávní smlouvě, z níž plynoucí odpovědnostní vztahy jsou podrobeny režimu občanského zákoníku, možné ignorovat zákonný odkaz na způsob stanovování výše úroků z prodlení a smluvit si vlastní výši úroků z prodlení či nikoli. Jinými slovy, zda je § 517 odst. 2 ObčZ kogentní nebo dispozitivní normou. Tuto otázku řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 3. 2005 sp. zn. 33 Odo 1117/2003, jenž byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2006, kde naznal, že povaha ustanovení § 517 odst. 2 ObčZ vylučuje, aby výše úroků z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí. Nejvyšší soud tedy v citovaném rozhodnutí naznal, že § 517 ObčZ odst. 2 je normou kogentní.

Co vím, tak banky si velmi rády ve smlouvách o úvěru, a to i ve smlouvách uzavíraných s fyz. osobami - nepodnikateli, často určí úroky z prodlení i kolem 25 % p. a. Využívají při tom právě povahu smlouvy o úvěru jako absolutního obchodu a aplikují § 369/1 ObchZ. Tohle rozhodnutí NS by potom znamenalo, že se banky musí s takovou praxí (a tučnými úroky z prodlení) rozloučit...

Aby sa nepovedalo, na túto tému prebehla v PrRo po mojom článku (PrRo 2/2006: 69) diskusia, kde sa všetci autori zhodli, že ten judikát o kogentnosti stanovenia úrokov z omeškania v § 517 odst. 1 OZ je nesprávny.

Čo sa týka bánk, tak si skôr myslím, že sa uplatní § 55 OZ (českého, neviem, či v SR je ekvivalentné ustanovenie), podľa ktorého sa podmienky nemôžu odchýliť od zákona v neprospech spotrebiteľa - takže áno, banky to majú neplatné, ale nie z dôvodu kogentnosti § 517 odst. 1 OZ.

K tomuto som nikdy nic viac nezistoval, takze ak si o tom pisal clanok, dam na Teba :-)
Ale tiez nevidim dovod pre kogentnost § 517 ods. 2 OZ, hlavne ked spotrebitelov predsa dostatocne chrania ustanovenia o spotrebitelskych zmluvach (na Slovensku §§ 52 a nasl. OZ). Neprimerana sankcia je upravena konkretne v § 53 ods. 4 písm. k) a podľa § 54 OZ by sa to malo vykladať vždy v prospech spotrebiteľa.
U nás § 264 ods. 4 ObZ nemáme, ale ochrana spotrebiteľa sa určite vzťahuje aj na obchodnoprávne zmluvy.