Autoři:

Říká se, odnepaměti, pacta sunt servanda, smlouvy mají být plněny. Stejně tak se již léta ví, že pro případ rizika neplnění dává právní řád možnosti zajištění závazku (typicky zástava), resp. utvrzení (typicky smluvní pokuta). Právní řád tím akcentuje slovo dané ve smlouvě, když si současně uvědomuje možné lidské selhání a nabízí různé varianty jistoty. Stejnou cestou jde nejen naše právo, ale také jiné kontinentální jurisdikce, a nově také Osnova občanského zákoníku.
Ví se dále také, a jsou toho plné učebnice, že máme-li určité právní jednání chápat jako smlouvu, musí splňovat obecné požadavky na určitost/vážnost a musí sledovat konsensus. Bez konsensu není smlouva, bez smlouvy není obligace a není co plnit. Už od římského práva se nebral ohled na mentální a podobné vnitřní reservace a smlouva se vykládala podle toho, jak jednání jedné smluvní strany mohla rozumně chápat druhá smluvní strana. Tato skutečnost sleduje a chrání rozumná očekávání stran jednajících v dobré víře a předpokládá, že vstupuje-li někdo do vyjednávání o smlouvě, chce směnu hodnoty, kterou má, za hodnotu kterou nemá. Vůle stran se tvoří postupně, začíná tou vnitřní a končí jejím projevem navenek, nicméně vždy se předpokládá, že strany vstupují do smlouvy animo obligandi, tedy s úmyslem být smlouvou vázány a plnit sjednané. Ze smlouvy vzniká obligace. Mohou ovšem současně vzniknout obligace z deliktu, typicky z porušení smlouvy. Rozumné smluvní strany to anticipují a motivují se vzájemně k tomu, aby smlouvu neporušily. Typickým motivačním nástrojem je smluvní pokuta - ta nejenže snižuje nutkání porušit smlouvu, ale přináší také možný trest.
Česká regulace dispositivně předpokládá, že nesjednají-li si strany jinak, není možné vedle sebe požadovat smluvní pokutu a náhradu škody váznoucí na stejném porušení povinnosti. Zákon a rozumné uspořádání věcí tedy předpokládají aranžmá, že pro případ porušení povinnosti se založí smluvní pokuta - tedy sankce, která sice vyloučí právo na plnou náhradu škody, ale neniveluje splnění původní povinnosti, ledaže je dojednáno jinak ( § 545 odst. 1 a 2 obč.zák.). Smluvní pokuta tedy sleduje motivaci sankcí a jejím primárním účelem není reparace. Až potud je to z pohledu práva jasné.
V oboru Law & Economics je nicméně opakovaně věnována značná pozornost funkci náhrady škody a je otázkou, zda lze tam dosažené závěry vztáhnout právě na případy, kdy je plná náhrada škody vyloučena výše uvedeným způsobem. Zatímco v případě neomezené náhrady škody lze do určité míry uvažovat se Shavellem, podle něhož je v takových případech racionální, aby smlouva nebyla plněna v situaci, kdy by náklady dlužníka byly vyšší než výše škody, která je porušením smlouvy věřiteli způsobena (tento problém souvisí s hospodářskou nemožností plnění), v případě, kdy si smluvní strany vyloučí plnou náhradu škody a sjednaná smluvní pokuta je nižší, než je hodnota plnění k němuž se dlužník zavázal, je podle mého názoru nutné zaujmout odlišný pohled.
Toto řešení totiž přináší dilema spočívající v tom, že dlužník může mít na výběr – buď splní původní povinnost nebo ji poruší (byť by plnit mohl) a bude případně pouze plnit smluvní pokutu. Dává se mu tedy volba, aby zvážil co je ekonomicky výhodnější a dle toho jednal. Toto řešení může sledovat maximalizaci vlastního užitku, když ho smlouva a zákon, zdá se, implicitně nabízí. Soudím, že nastíněné dilema je sice možné, ale porušuje nejen samu podstatu smlouvy, ale také zásady soukromého práva, a je i z pohledu L&E neoptimální.
Začněme ale tím, že výše popsaný postup sjednání smluvní pokuty, vedle níž nelze žádat náhradu škody a plnění původní povinnosti, zákon nezakazuje. Jedná se tedy o postup zákonný. Současně se však již při samotné tvorbě těchto ujednání, které jsou vůči hlavní části obligace pouze suplementární, utvrzující, zohledňuje vůle stran - projevená vůle stran. Lze rozumně předpokládat, že sjednávají-li si strany smlouvu, sledují její splnění, tedy nejednají s úmyslem porušit, resp. plnit jinak (nedohodnutě). Pokud by tak jednaly, může vzniknout problém s vážností vůle a tedy otázka platnosti celé smlouvy nebo její části - typicky zjistilo-li by se, že od počátku nebyl úmysl plnit, resp. se zvažovalo plnění smluvní pokuty namísto hlavního plnění - to nicméně není předmětem mé úvahy. Jednají-li smluvní strany rozumně a s úmyslem smlouvu plnit, není možné následně uznat, že porušení hlavní povinnosti a namísto ní plnění sankčního ujednání sleduje původní vůli stran, a tedy i princip dobré víry. Je třeba proto aplikovat zásadu nikdo nemůže mít prospěch z vlastního porušení povinnosti - projevený účel smlouvy byl plnit sjednané, ne neplnit a plnit “náhradní”. Tato zásada sleduje obraz Ulpiánovy teze “nemo ex suo delicto meliorem suam condicionem facere potest” - nikdo si svým protiprávním činem nemůže zlepšit své postavení, a vnitřně dilema volby mezi zdánlivě alternujícími si následky obsahuje.
Domnívám se, že zde je na místě zdůraznit relativní povahu onoho “zlepšení”, tj. nesmí dojít ke zlepšení postavení na úkor jiného. Rozhodne-li se smluvní strana porušit smlouvu, ač není dána nemožnost plnění, a je-li důvodem takového rozhodnutí záměr obohatit se na úkor druhé smluvní strany (ve smyslu rozdílu mezi hodnotou plnění a výší smluvní pokuty), je takový postup nepochybně v rozporu s obhajitelným očekáváním druhé smluvní strany a takto dosažený ekonomický užitek je nutné považovat za nemorální. Porušující smluvní strana se tak dopouští deliktu. Je-li tedy její volba činěna z důvodu ekonomické výhodnosti, porušuje nejen původní a imanentní úmysl plnit, ale také předpokládá zlepšení postavení dosažené porušením zákona (smlouvy) na úkor druhé smluvní strany. Zákon ani smlouva zde nepředpokládají alternativní plnění a zmíněná plnění si ani z rozhodnutí jen jedné smluvní strany alternovat nemohou. Navíc, a to nelze opomíjet, podstatou negociace a samotné smlouvy je směna hodnot sledující možné vyrovnání komparativní nevýhody nebo docilování plnění tužeb. Proces vyjednávání proto stojí na rozumných očekáváních, tedy na dobré víře v to, že je jednáno férově a s úmyslem dostát svému slovu. Opak předpokládá zvýšení transakčních nákladů nejen v tom smyslu, že následně dojde ke sporu, ale také v tom že se tím popírá dobrá víra a rozumná očekávání plnění, čímž se poškozená smluvní strana nutí k hledání náhradního plnění. Účel směny je tak popřen, což není rozumné či beznákladové a dochází k favorizaci oportunismu. Takové řešení, resp. jeho výklad těžko proto uznat za ex ante optimální.
A jak na to z pohledu českého pozitivního práva? Tedy, ujednají-li si strany smluvní pokutu a nevyužijí-li odchylek dle § 545 odst. 1 a 2 obč.zák., nic se neděje, je to jednání nezakázané a mravné. Pokud však následně má dojít k situaci, že dlužník nebude plnit, ač objektivně není dána nemožnost plnění, a zvolí “náhradní” plnění cestou úhrady smluvní pokuty (pokud nebyla mezi stranami sjednány možnost uplatnit právo na náhradu škody vedle smluvní pokuty), jedná nejen v rozporu s podstatou smlouvy a jejím dříve projeveným účelem, ale také narušuje dobrou víru svého smluvního partnera. Současně porušuje výše zmíněné zásady, které se v českém právu projevily mj. prostřednictvím otevřených pojmů “dobré mravy”, resp. “poctivý obchodní styk” ( § 3 odst. 1, § 39 obč.zák., § 265 obch.zák.). Smluvní strana, která takto postupuje, jedná nemravně, tedy proti samotné podstatě soukromého práva. O tom, že to popírá prevenční povinnost podle § 3 odst. 2, resp. § 417 obč.zák. ani nemluvě. Jednání smluvní strany volící cestu ekonomické výhodnosti na úkor neporušující smluvní strany při současném chtěném porušení hlavní smluvní povinnosti, je jednáním rozporným s dobrými mravy. Při provedení volby je zjevné, že toto jednání je vědomé a úmyslné, tedy mám-li to za jednání rozporné s dobrými mravy, jedná se o úmyslné porušení dobrých mravů. V dané souvislosti pak dovozuji, že v případě takového úmyslného postupu jedné strany, který v důsledku způsobuje druhé smluvní straně škodu, je nemožnost nárokovat plnou náhradu škody prolomena a poškozená strana se na škůdci může domáhat, bez ohledu na sjednanou smluvní pokutu a tedy i vedle ní, plné kompenzace za vzniklou škodu. S tím také souvisí to, že pokud by se povinná strana chtěla bránit poukazem na § 545 odst. 1 a 2 obč.zák., resp. na odpovídající ustanovení smlouvy, neměla by její námitka být uznána, protože případná kompenzace sleduje jinou škodu než tu, jejíž nárokování je dle § 545 odst. 1 a 2 obč.zák. vedle smluvní pokuty vyloučeno. Navíc by i takováto námitka musela být nutně posouzena jako nemravná (dle § 3 odst. 1, § 39 obč.zák., resp. § 265 obch.zák.). Soudím proto, že výše uvedená volba nedává za situace, kdy je výše škody pevně omezena a je nižší, než hodnota plnění, rozumného smyslu a její využití není českým soukromým právem chápáno jako jednání lege artis. Dodávám však, že zde popisovaná situace má mnoho různých konotací a bude věcí skutkových zjištění co bylo sjednáno a jak bylo jednáno.
B. Havel, 2.září 2009

Nemáte oprávnění přidat názor. Přihlaste se prosím