lexforum.cz



Načítám ...

 

Poslední komentáře:

Načítám ...

Autoři:

Milan Kvasnica (154)
Juraj Gyarfas (104)
Juraj Alexander (49)
Jaroslav Čollák (32)
Martin Maliar (25)
Kristián Csach (25)
Tomáš Klinka (20)
Milan Hlušák (18)
Martin Husovec (13)
Branislav Gvozdiak (11)
Zuzana Hecko (9)
Tomáš Čentík (9)
Martin Friedrich (8)
Michal Novotný (7)
Xénia Petrovičová (6)
Adam Zlámal (6)
Petr Kolman (4)
Monika Dubská (4)
Lexforum (4)
Natália Ľalíková (4)
Ján Lazur (4)
Josef Kotásek (4)
Radovan Pala (4)
Robert Goral (4)
Pavol Szabo (4)
Michal Krajčírovič (3)
Ladislav Hrabčák (3)
Ivan Bojna (3)
Josef Šilhán (3)
Adam Valček (3)
Jakub Jošt (3)
Peter Pethő (3)
Pavol Kolesár (3)
Denisa Dulaková (3)
Maroš Hačko (3)
Michal Hamar (2)
Jiří Remeš (2)
Juraj Schmidt (2)
Martin Gedra (2)
Martin Serfozo (2)
Ludmila Kucharova (2)
Maroš Macko (2)
Dávid Tluščák (2)
Lukáš Peško (2)
Anton Dulak (2)
Peter Varga (2)
Juraj Straňák (2)
Roman Kopil (2)
Bob Matuška (2)
Jozef Kleberc (2)
Marián Porvažník (2)
Zsolt Varga (2)
Jaroslav Nižňanský (1)
David Halenák (1)
Matej Kurian (1)
Ondrej Halama (1)
Tomas Kovac (1)
Zuzana Adamova (1)
David Horváth (1)
Paula Demianova (1)
Robert Šorl (1)
Marcel Jurko (1)
Emil Vaňko (1)
Ivan Kormaník (1)
Natalia Janikova (1)
Pavol Mlej (1)
lukas.kvokacka (1)
Lucia Palková (1)
Petr Kavan (1)
Ivan Michalov (1)
Marián Porvažník & Veronika Merjava (1)
Peter Janík (1)
Vladimir Trojak (1)
Dušan Rostáš (1)
I. Stiglitz (1)
Peter K (1)
Vincent Lechman (1)
Martin Hudec (1)
lukasmozola (1)
Peter Marcin (1)
Zuzana Bukvisova (1)
Juraj Lukáč (1)
peter straka (1)
Martin Svoboda (1)
Bystrik Bugan (1)
Jana Mitterpachova (1)
Radoslav Pálka (1)
Viliam Vaňko (1)
Igor Krist (1)
Pavel Lacko (1)
Miriam Potočná (1)
Katarína Dudíková (1)
Tibor Menyhért (1)
Matej Košalko (1)
Robert Vrablica (1)
Roman Prochazka (1)
Vladislav Pečík (1)
Peter Kubina (1)
Nora Šajbidor (1)
Bohumil Havel (1)
Slovenský ochranný zväz autorský (1)
Ladislav Pollák (1)
Nina Gaisbacherova (1)
Dušan Marják (1)
Martin Estočák (1)
Lucia Berdisová (1)
Michal Ďubek (1)
Ján Pirč (1)
Tomáš Ľalík (1)
Martin Šrámek (1)
Gabriel Volšík (1)
Marek Maslák (1)
Tomáš Demo (1)
Martin Galgoczy (1)
Gabriel Závodský (1)
Zuzana Kohútová (1)
Róbert Černák (1)
Ondrej Jurišta (1)
Petr Steiner (1)
Matej Gera (1)

Nálepky:

Načítám ...



Napsat nový článek


rss feed rss

rss feed rss - názory


O Lexforum.cz



Načítám ...

Pomůcky pro advokáty:

salvia
Judikatura
Předpisy
Rejstříky
Výpočty

Nové předpisy:

Načítám ...

"Zmluvné strany týmto zakladajú nevyvrátiteľnú právnu domnienku, že ... "

Juraj Gyarfas, 16. 06. 2010 v 09:13

Každého, kto sa v zmluvách stretol s ustanovením zakladajúcim "nevyvrátiteľnú domnienku", že určitá skutočnosť nastala (alebo nenastala), by som rád upozornil na rozhodnutie Najvyššieho súdu ČR, 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5508/2007.

Najvyšší súd v podstate hovorí, že zmluvné založenie takejto domnienky nie je prípustné.

Skutkové okolnosti

V predmetnej veci išlo o zmluvu o dielo, v ktorej sa objednávateľ zaviazal priebežne mesačne platiť odmenu do výšky 90 % a zvyšných 10 % zaplatiť po odovzdaní diela na základe vystavenej konečnej faktúry. Strany si zároveň dohodli, že "nepředloží-li zhotovitel konečnou fakturu do 60 dnů po předání díla či odstranění posledních vad a nedodělků, má se za to, že dílo bylo zaplaceno a zhotovitel nemá další finanční pohledávky". A ako to už býva, k vystaveniu konečnej faktúry došlo až takmer dva roky po riadnom odovzdaní diela.

Objednávateľ odmietol zaplatiť a zhotoviteľ sa domáhal zaplatenia súdnou cestou. Súd prvého stupňa rozhodol, že právo síce nezaniklo (nešlo o preklúziu v zmysle § 538 OZ), ale nastala zmluvná domnienka, že odmena bola zaplatená. Podobne aj odvolací súd uviedol, že nejde o preklúziu, ale o nevyvrátiteľnú domnienku ("domněnka je nevyvratitelná pro svoji smluvní povahu (není výslovně ujednáno, že lze prokázat opak ujednaného domnělého stavu)") a zároveň nejde ani o dohodu, ktorou by sa zhotoviteľ vzdával svojich práv do budúcnosti (ktorá by asi bola neplatná pre rozpor s § 574 ods. 2 OZ).

Rozhodnutie Najvyššieho súdu

Vec sa dostala na Najvyšší súd, ktorého odôvodnenie považujem za tak dôkladné a elegantné, že ho odcitujem takmer celé (zvýraznenia J.Gy.).

"Domněnky vyvratitelné a nevyvratitelné jsou konstruovány v těch případech, kdy pro založení, změnu nebo zánik právního vztahu nestačí reálně existující skutečnost a je nutno právní následky spojit se skutečnostmi, které reálně neexistují, jsou vytvořeny uměle, popř. je zde jen pravděpodobnost, nikoli však jistota, že reálně nastaly. Podle toho, zda jde o skutečnost uměle vytvořenou nebo existující jen s určitou mírou pravděpodobnosti, dělí právní nauka tyto skutečnosti na právní fikce a již zmíněné právní domněnky. U právních domněnek se existence určitých skutečností předpokládá na základě zkušeností a právní úprava buď připustí, aby subjekty právního vztahu prokázaly opak (domněnka vyvratitelná), nebo tento důkaz nepřipouští (domněnka nevyvratitelná). Domněnky mají tedy význam jako právní skutečnosti, které mohou vést ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu, a současně v procesním právu s nimi může být spojeno dokazování a důkazní břemeno.

Zavazuje-li zákonem stanovená právní domněnka a fikce soud, popř. jiný rozhodující orgán, aby buď bezpodmínečně nebo podmínečně pokládal existenci něčeho o čemž není jisté že je, nebo dokonce je jisté, že není, měl se odvolací soud v těchto souvislostech zabývat otázkou, zda jsou přípustné i takové domněnky, které si smluvní strany samy sjednají. Odvolací soud však tuto otázku nezkoumal, nýbrž jen interpretoval ujednání čl. V bodu 8 smlouvy o dílo jako nevyvratitelnou domněnku o neexistenci finanční pohledávky žalobce. Pokud však chápeme domněnky jako právní skutečnosti, potom je nutno vycházet z pojetí právní skutečnosti v nauce jako jevu, s nímž normy práva spojují vznik, změnu nebo zánik právního vztahu. Jestliže domněnka slouží k překonání těch situací, kdy nám realita řešení neposkytuje, je zřejmé, že konstrukce domněnek, jejich charakteru i následků, které jsou s nimi spojeny, přísluší toliko právu. Autonomie vůle smluvních stran zde nemůže rozšiřovat regulativní nástroje, které používá zákon, a v podstatě libovolně konstruovat nové právní skutečnosti i s nimi spojené právní následky. Z hlediska procesního nelze tvrdit, že se v procesním právu uplatňuje zásada „vše je dovoleno, co není zakázáno“. Působí zde naopak zásada opačná, připouštějící možnost odchylných dohod jenom tam, kde to procesní právo umožňuje. Ujednání stran modifikující důkazní břemeno, tj. institut veřejnoprávního civilního práva procesního, by proto bylo možné pouze tehdy, pokud by takovou možnost občanský soudní řád připouštěl. S ohledem na to, že žádná zákonná úprava předpokládající dohody o důkazním břemenu neexistuje, lze usuzovat, že strany ani nemohou takovou dohodu uzavřít. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že si nelze sjednat nevyvratitelnou právní domněnku a na jejím základě odepřít jedné ze smluvních stran výkon jejího zákonem zaručeného práva bez možnosti prokázání pravosti jejího práva.

Uvedené nic nemění na skutečnosti, že ujednání smluvních stran obsažené v článku V bodu 8 smlouvy o dílo je možno právně kvalifikovat jako soluční dohodu, v níž je zaplacení konečné ceny za dílo vázáno na předložení faktury ve stanovené lhůtě. Uzavření takové smlouvy není samo o sobě nepřípustné, pro daný vztah by dokonce mohlo být praktické, kdyby smluvní strany sjednaly takové řešení, které by jim poskytlo v návaznosti na předání díla jistotu ohledně konečné ceny díla. Uvedené ujednání však nelze interpretovat tak, že uplynutím sjednané lhůty a nečinností zhotovitele (nepředložil do konce lhůty konečnou fakturu) zaniká závazek objednatele zaplatit zbylou část ceny za zhotovení díla. Ujednání nemůže znamenat, že by zhotovitel se nemohl zaplacení domáhat v soudním řízení. Soud může nárok na doplatek ceny za dílo přiznat, pokud se v průběhu řízení zjistí, že cena nebyla zaplacena, neboť na základě předmětného ujednání uplynutím lhůty nemohlo dojít k zániku závazku objednatele k zaplacení ceny díla zhotoviteli.
"

Záver

Aký je teda záver? Súhlasím s tým, že zmluvne založené "nevyvrátiteľné právne domnienky" sú nezmysel. Zároveň sa mi však zdá, že ekonomický účel dohody strán v tomto prípade mal isté ratio.

Otázka, či by sa obdobný cieľ dal dosiahnuť prostredníctvom podmieneného vzdania sa práva závisí od rigidnosti výkladu § 574 ods. 2 OZ. A tiež by sa na to asi nedalo spoliehať. Okrem toho by bolo možné namietať, že ide o obchádzanie § 583 OZ (preklúzia nastáva "len v prípadoch uvedených v zákone").

Nenapadá mi žiadny spôsob, ktorým by sa dal dohodnúť zánik záväzku pre prípad nevystavenia faktúry do určitej doby a na ktorý by som bol ochotný dať legal opinion. Ale čiastočné riešenie by mohlo byť formulovať vystavenie faktúry ako zmluvnú povinnosť, ktorá by bola zabezpečená zmluvnou pokutou. Takéto riešenie síce nevedie k zániku záväzku, ale tiež môže zhotoviteľa dostatočne motivovať k včasnému vystaveniu faktúry. Napadá niekomu lepšie riešenie?


Názory k článku "Zmluvné strany týmto zakladajú nevyvrátiteľnú právnu domnienku, že ... ":


  Martin Prokeš, 16. 06. 2010 v 12:56 - A nešlo by to z druhého konce?

Díky za post, ke kterému si dovolím přidat několik poznámek:

1. „Pokud však chápeme domněnky jako právní skutečnosti...“ Dle mého názoru je "právní domněnka" právní norma jako každá jiná (jestliže X, pak Y), jen zvláštně vyjádřená (jestliže X, pak má být to stejné, jako v případě Y), nikoliv právní skutečnost. Právní fikce a domněnky nejsou tedy nic jiného, než právní normy odkazující do jisté míry zvláštními jazykovými prostředky na jiné právní normy.

2. Autonomie vůle stran pak v daném případě nekonstruuje nové právní skutečnosti i s nimi spojené právní následky, ale smluvní pravidla, což je vidět na ujednání "nepředloží-li zhotovitel konečnou fakturu do 60 dnů po předání díla či odstranění posledních vad a nedodělků, má se za to, že dílo bylo zaplaceno a zhotovitel nemá další finanční pohledávky" - právní skutečností je zde předložení faktury, se kterým dohoda stran spojuje určité právní následky (jiná otázka je, zda právem dovolené).

3. Jak jste uvedl v postu, uvedené následky mohou narážet na:

a) § 574/2 OZ - dle mého názoru spíše ne, protože jsou-li smluvní strany schopné právo na zaplacení ceny smluvně založit, mohou jej v rámci své autonomie vůle nechat i zaniknout, aniž by šlo o vzdání se práva předem,

b) § 583 OZ – zde by bylo možné argumentovat, že zákon hovoří o (zákonem) stanovené době k uplatnění práva, nikoliv o době sjednané smlouvou.

4. Konečně, bylo by možné ujednání, že právo na zaplacení ceny vzniká, jestliže zhotovitel předloží do 60 dnů od předání díla fakturu (ono uchopení za druhý konec)? Podle mého názoru ano, pak by ale měla být možné se dohodnout i na tom, že již vzniklé právo zanikne…



  Zuzana Kolenova, 16. 06. 2010 v 16:11 - Podmienka

Možno to bude trochu pritiahnuté za vlasy :-) ale nemohlo by sa jednať o zmluvne dohodnutú podmienku ( § 36 ods. 2 OZ), t.j. právo na zaplatenie čiastky 10% ceny za dielo zanikne, ak nastane rozväzovacia podmienka - nepredloženie faktúry v lehote 2 mesiacov od odovzdania diela. Je to budúca, dovolená, možná a neistá skutočnosť – účastníci nevedia, či faktúra bude predložená alebo nie, i keď splnenie tejto podmienky je závislé na konaní jednej strany (dodávateľa, či faktúru predloží alebo nie). Právo na zaplatenie ceny za dielo (vrátane 10%) vznikne dňom uzatvorenia zmluvy o dielo.

  ^ez^, 16. 06. 2010 v 17:28 - zmluvna sloboda

dostala opat facku (alebo rovno uder pastou).

analogicky mi z toho vyplyva ze zmluvne dojednania typu "strana podpisom zmluvy potvrdzuje ze prevzala kupnu cenu" je tiez neplatne lebo presuva dokazne bremeno a vlastne modifikuje OSP, co je kogentny predpis verejneho prava.

vivat pravna istota na slovensku (a v cechach)!

  Juraj Gyarfas, 16. 06. 2010 v 19:32 - Ad: M.P., Z.K. a E.Z.

Ďakujem za všetky reakcie.

Ad: M.P.
Riešenie cez odkladaciu podmienku ("právo na zaplatenia vzniká predložením faktúry") podľa mňa nerieši ekonomický zámer strán - teda zánik práva v prípade nepredloženia faktúry. Faktúru môže zhotoviteľ predložiť kedykoľvek. Na to by si toto zmluvné ustanovenie vyžadovalo dovetok, že "v prípade nepredloženia do 60 dní právo zaniká". Predpokladám, že takto ste mysleli "jestliže zhotovitel předloží do 60 dnů".

Lenže tu práve môžeme naraziť na § 574 ods. 2. Osobne súhlasím s tým, že § 574 ods. 2 by sa mal vykladať reštriktívne. A vo vzťahu k § 667 ods. 1 tretia veta (právo nájomcu požadovať po skončení nájmu protihodnotu toho, o čo vec zhodnotil) myslím existuje český judikát (číslo teraz žiaľ neviem), podľa ktorého vzdanie sa tohto práva už v nájomnej zmluve nie je v rozpore s § 574 ods. 2. Domnievam sa teda, že § 574 ods. 2 by sa mal týkať iba práv ako je nárok na náhradu škody. Pri extenzívnom výklade by bolo možné povedať, že pri každej zmluve sa strany do budúcnosti vzdávajú určitých práv.

Ale hoci osobne by som s reštriktívnym výkladom súhlasil, nespoľahol by som sa na to, že to tak bude vidieť aj súd.

Ad: Z.K.
Rozväzovacia podmienka sa mi páči. Len neviem ako to presne naformulovať. Právo podľa mňa nevzniká už uzatvorením zmluvy. A nemalo by vzniknúť ani odovzdaním stavby, lebo potom môže byť problém donútiť zhotoviteľa k vystaveniu faktúry. Áno, bude to jeho zmluvná a zákonná povinnosť, ale nebude existovať páka nezaplatenia. Takže právo na zaplatenie by malo vzniknúť vystavením faktúry (odkladacia podmienka). A právo vydať faktúru by mohlo zaniknúť uplynutím 60 dní (rozväzovacia podmienka). Len zase narážame na § 574 ods. 2, nie?

Ad: E.Z.
Analógia s potvrdením prijatia ceny podľa mňa nie je na mieste. Potvrdenie prijatia ceny totiž nie je zmluvné ustanovenie (aj keď samozrejme môže byť na tej istej listine). Kvitancia podľa mňa nie je ani len právnym úkonom, pretože s ňou objektívne právo nespája vznik/zánik/zmenu práv a povinností (aj keď výnimkou by mohlo byť vydanie kvitancie na žiadosť dlžníka, s čím § 569 ods. 2 spája zánik práva dlžníka odopierať plnenie). Ale inak je kvitancia podľa môjho názoru niečo ako odfotenie sa pri odovzdávaní. Nepresúva dôkazné bremeno, len zakladá dôkazný prostriedok.

Ako analógiu (aj keď trochu pritiahnutú za vlasy) by som videl napr. zmluvné ustanovenie, podľa ktorého je v prípade sporu o tom, či došlo k zaplateniu ceny "strana X povinná uniesť bremeno len verejnými listinami, pričom iné dôkazné prostriedky sa považujú za ničotné". Takéto ustanovenie zjavne zasahuje do procesného práva a keďže procesné právo je právom verejným, neplatí tu zmluvná sloboda.

Tým samozrejme netvrdím, že súd nemohol zmluvné ustanovenie v danom prípade disimulovať na niečo platné (napr. vyššie uvedené podmienky). Ale nesúhlasím s touto paralelou.

  ^ez^, 16. 06. 2010 v 20:25 - JG

Ak som to spravne pochopil, ak na sude vytiahnem to prehlasenie tak to nebude mat ABSOLUTNE ziadny vplyv na dokazne bremeno zalovaneho?

Aj keby sme sa zhodli ze ide o kvitanciu ktora neprenasa dokazne bremeno, co povies na toto:

"Strany prehlasujú, že so zmluvou sa dôkladne oboznámili, obsahu zmluvy porozumeli, prejavy vôle v tejto zmluve sú slobodné, určité a zrozumiteľné a na znak súhlasu ju podpisujú."

  Juraj Gyarfas, 16. 06. 2010 v 20:32 - EZ

S tým dôkazným bremenom si asi nerozumieme. Samozrejme, že keď na súde vytiahneš kvitanciu (alebo akýkoľvek iný dôkazný prostriedok), nesieš tým svoje dôkazné bremeno a sťažuješ tak dôkaznú situáciu protistrany. Ale predsa nemeníš procesné nastavenie pravidiel dokazovania.

A čo sa týka toho druhého príkladu, čo by to malo dokazovať? Ak si ju neprečítali, tak si neprečítali ani toto ustanovenie. Ak ju nepodpisovali slobodne, tak podpísali neslobodne aj toto ustanovenie. A o tom, či je niečo určité a zrozumiteľné podľa môjho názoru nerozhodujú zmluvné strany.

  ^ez^, 16. 06. 2010 v 21:09 - ale preco?

nerozumiem preco je dojednanie "ma sa za to ze kupna cena bola zaplatena pri podpise zmluvy" platna kvitancia a len vytvara dokazny prostriedok a dojednanie "ma sa za to ze kupna cena bola zaplatena tyzden po podpise zmluvy" je neplatne dojednanie lebo prenasa dokazne bremeno. nevidim v tom konzistenciu.

  Juraj Gyarfas, 16. 06. 2010 v 23:47 - nevyvrátiteľná domnienka, že 30.6.2010 je daždivý deň

Predstavujem si to asi takto. Dajme tomu, že z hľadiska zmluvných práv a povinností je relevantné, koľko bude medzi dneškom a koncom júla daždivých dní (dajme tomu, že doba na zhotovenie stavby je vyjadrená v dňoch, ale daždivé dni sa nepočítajú, pretože sa nedá stavať). Dajme tomu, že dnes podpíšeme papier, na ktorom bude napísané: "Strany vyhlasujú, že 16.6.2010 bol daždivý deň". Ak dôjde k súdnemu konaniu, bude tento papier iste dobrý dôkazný prostriedok, že dnes pršalo a tento deň by sa v zmysle zmluvného vymedzenia doby nemal počítať.

Predstavme si však, že dnes podpíšeme papier, na ktorom bude napísené, že "strany týmto zakladajú nevyvrátiteľnú domnienku, že 30.6.2010 je daždivý deň". Tento papier je podľa mňa procesne úplne irelevantný. Nehovorí vôbec nič o tom, či 30.6.2010 naozaj bol alebo nebol daždivý deň. Tento papier by možno bolo možné disimulovať na hmotnoprávny úkon, v zmysle ktorého povedzme strany vylúčili uvedený deň z počítania bez ohľadu na počasie. To by sa možno dalo. A o tom sa myslím bavíme v súvislosti s tou faktúrou. Ale ak takáto disimulácia nie je možná, je tento papier v prípadnom súdnom spore podľa mňa úplne irelevantný. Rozhodne si nemyslím, že ak pred súdom vyvstane otázka, či 30.6. naozaj pršalo alebo nie, má tento papier akúkoľvek hodnotu.

  Slavomír Jančok, 18. 06. 2010 v 19:48 - Zmluvná sloboda, procesné dohody, a prof. Ratica

V roku 2009 vyšla reedícia /prvé vydanie r. 1941/ zaujímavého diela prof. Jozefa Raticu - Súd a tvorba práva, kde sa zaoberá touto otázkou práve v súvislosti s procesnými dohodami účastníkov, vrátane dohody /vtedy prípustnej/ o obmedzení dokazovania na niektoré dôkazné prostriedky, alebo naopak nepoužitie niektorých dôkazných prostriedkov /ale aj prejavu vôle účastníkov na obmedzenie zisťovania skutkového stavu pri rozsudkoch z uznania a zmeškania/.

V slovenskom, a mám zato že aj v českom právnom prostredí dnes jedinými typovými procesnými zmluvami sú rozhodcovská zmluva(doložka) a zmluva o mediácii. Je nepochybné, že kogentné ustanovenia O.s.p. a O.s.ř obmedzujú zmluvnú slobodu, a to pre mňa nepochopiteľným spôsobom, /ako argumentuje aj prof. Ratica/ a to tak, že umožňujú úplné vylúčenie právomoci súdu /rozhodcovská doložka - a tým aj zásadné narušenie kogentnosti O.s.p. a Os.ř. ktoré sa použijú iba subsidiárne/, ako aj úplné vylúčenie zisťovania skutkového stavu /uznanie/ ale neumožňujú čiastočné vylúčenie použitia niektorých ustanovení procesného kódexu ako ius cogens /pričom v prípade rozhodcovskej doložky samozrejme umožňujú aj dojednať pravidlá konania, a je zrejmé, že nielen odkazom na rokovací poriadok rozhodcovskej inštitúcie, ale aj výslovnou dohodou o postupe konania, ktorá môže upraviť aj rozsah zisťovania skutkového stavu, dokazovanie, hodnotenie dôkazov a logicky aj obmedzenie prípustnosti dôkazov.

Pokiaľ NS ČR dôvodí, že by musel O.s.ř. umožňovať takúto dohodu strán, O.s.ř. pokiaľ mám vedomosť taktiež neupravuje doložky o riešení sporov /podobne ako O.s.p./ - výklad, že je tu úprava uvedená v lex specialis ZRK (ZRŘ) síce nepochybne napadne mnohým, avšak myslím že je vhodné poukázať na zatiaľ nespochybňovanú prax kombinovaných doložiek o riešení sporov.

Kombinované doložky napríklad upravujú bežne zmierovacie konanie predchádzajúce rozhodcovskému /hoci takýto postup prinajmenej ZRK nepozná/, a rozličné jeho kombinácie s rozhodcovským konaním /ako napríklad last offer/ ale aj súdnym konaním na všeobecnom súde.

Za najpodstatnejšie však považujem, že tzv. procesné dohody nie sú zďaleka upravované v osobitných procesných predpisoch /kódexoch/, napokon aj označenie rozhodcovskej zmluvy, doložky alebo iných "dohôd o riešení sporu" za "procesné dohody" na ich akési odlíšenie od dohôd medzi účastníkmi súkromnoprávnych vzťahov nepovažuje značná časť právnej vedy za zvlášť obsažné. Napríklad pri platnosti (hmotnoprávnych) úkonov v obchodných záväzkových vzťahoch upravuje § 267, ods. 3) Obchodného zákonníka /slov./ "Ak je súčasťou inak neplatnej zmluvy dohoda o voľbe práva alebo tohto zákona, alebo dohoda o riešení sporu medzi zmluvnými stranami, tieto dohody sú neplatné, iba ak sa na ne vzťahuje dôvod neplatnosti." Je zrejmé, že pojem dohody o riešení sporu je širší ako pojem rozhodcovskej zmluvy (doložky). Otázkou preto je, či uvedené ustanovenie o založení nevyvrátiteľnej domnienky, (ktorá evidentne samostatný hmotnoprávny význam nemá) nie je dohodou o riešení sporu. Pritom § 2, ods. 3 Občianskeho zákonníka umožňuje účastníkom upraviť si vzájomné práva a povinnosti dohodou aj odchylne od zákona, ak to zákon výslovne nezakazuje, a ak z povahy ustanovení zákona nevyplýva, že sa od neho nemožno odchýliť". Akým spôsobom by súd argumentoval, ak by uvedené ujednanie bolo stranou kvalifikované ako dohoda o riešení sporu, ktorá síce nezakladá vylúčenie právomoci súdu, ale zakladá obmedzenie jeho právomoci vykonať dokazovanie ?

Je súčasne rovnako vcelku ťažko pochopiteľné, ako konštruovať posúdenie povahy O.s.p. ako kogentných, s odkazom na to, že procesná dohoda je prípustná iba tam, kde to O.s.p. výslovne pripúšťa, a následne toto dekonštruovať odkazom na špeciálne ustanovenie ZRK alebo Obchodného zákonníka.

Zmluvnej slobode, ale ani právnej istote účastníkov súkromnoprávnych vzťahov neprospieva ani súdne presvedčenie o osobitnej autorite súdu, ani zvláštny výkladový postup, ktorý uznáva prípustnosť postupu, ktorým účastníci úplne vylúčia právomoc súdu /ale inak nepochybne umožňuje ju aj spätne založiť, napríklad nejakou zaujímavou kombinovanou alebo alternatívnou doložkou/ a neuznáva rovnaký postup pri obmedzení "kogentných ustanovení".

K povahe kogentnosti v prípade OSP/OSŘ ešte jedna veta prof. Raticu: " Lebo zatiaľ čo sa súdu sám osebe zdá byť každý zákonný predpis ius cogens, sotva by totiž našiel oporu pre argumentáciu, že ide o ius dispositivum, zatiaľ nám sa zdá byť samozrejmým tvrdenie, že napr. kontrahenti tak učiniť môžu s tým účinkom, že sudca musí hodnotiť predprocesný dej len podľa ich vôle - zmluvy - alebo len podľa tých dispozitívnych abstraktných právnych noriem, účinnosť ktorých medzi sebou nevylúčili" (sudca Sl. najvyššieho súdu dicit :D) Inak Prof. Raticu odporúčam pre jeho názor na samotnú podstatu civilného procesu, postavenia účastníkov, a postavenia súdu v civilnom procese.

Na záver ešte citát z judikátu NS CR rozobraného v článku aby viac vynikol jeho rozpor s výslovným znením ustanovení OZ,OBZ ale aj príklad toho ako "právna veda" dokáže "formovať" právne princípy "ex nihilo":

Autonomie vůle smluvních stran zde nemůže rozšiřovat regulativní nástroje, které používá zákon, a v podstatě libovolně konstruovat nové právní skutečnosti i s nimi spojené právní následky. Z hlediska procesního nelze tvrdit, že se v procesním právu uplatňuje zásada „vše je dovoleno, co není zakázáno“. Působí zde naopak zásada opačná, připouštějící možnost odchylných dohod jenom tam, kde to procesní právo umožňuje. Ujednání stran modifikující důkazní břemeno, tj. institut veřejnoprávního civilního práva procesního, by proto bylo možné pouze tehdy, pokud by takovou možnost občanský soudní řád připouštěl. S ohledem na to, že žádná zákonná úprava předpokládající dohody o důkazním břemenu neexistuje, lze usuzovat, že strany ani nemohou takovou dohodu uzavřít. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že si nelze sjednat nevyvratitelnou právní domněnku a na jejím základě odepřít jedné ze smluvních stran výkon jejího zákonem zaručeného práva bez možnosti prokázání pravosti jejího práva.

Čo je možné "tvrdit z hlediska procesního" je úplne bezpredmetné z hľadiska princípu jednotnosti a nerozpornosti právneho poriadku.

  Martin Prokeš, 21. 06. 2010 v 16:08 - Podmienka

Ad rozsudek NS 23 Cdo 5508/2007 ještě jednou a s odstupem:
1. Otázka je, zda dohoda stran může mít za následek přenos důkazního břemene či modifikaci dokazování. V rozsudku je k tomu dle mého názoru klíčová tato pasáž: "Domněnky mají tedy význam jako právní skutečnosti, které mohou vést ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu, a současně v procesním právu s nimi může být spojeno dokazování a důkazní břemeno. Zavazuje-li zákonem stanovená právní domněnka a fikce soud, ... aby buď bezpodmínečně nebo podmínečně pokládal existenci něčeho o čemž není jisté že je, nebo dokonce je jisté, že není,… " Smluvně stanovená „domněnka či fikce“ bez opory v zákoně (např. § 558 OZ) by tedy dle citované části rozhodnutí soud z hlediska dokazování v souladu s § 133 OSŘ nezavazovala (resp. by nebyla přípustná), ale hmotněprávně by nebylo vyloučeno navržené řešení přes odkládací podmínku. Nebylo by se tedy sice možné dohodnout, že se má za to, že dílo bylo zaplaceno (přenos důkazního břemene; k RŘ viz dále), ale bylo by možné se dohodnout, že právo nevzniklo/zaniklo (přípustná dispozice s hmotným právem). Je mi jasné, že je to jazyková ekvilibristika, přednost má výklad nezakládající neplatnost… Pak ale NS tento výchozí bod opouští a obě roviny směšuje, když říká: "Uvedené ujednání však nelze interpretovat tak, že uplynutím sjednané lhůty a nečinností zhotovitele (nepředložil do konce lhůty konečnou fakturu) zaniká závazek objednatele zaplatit zbylou část ceny za zhotovení díla. Ujednání nemůže znamenat, že by zhotovitel se nemohl zaplacení domáhat v soudním řízení." NS tady dle mého názoru nerozlišuje hmotněprávní dohodu stran o vzniku či zániku práva (uplynutím zaniká závazek, což ale čl.V./8. Smlouvy neříká), která je myslím přípustná, a možné smluvní vyloučení práva na soudní ochranu (čl. 36 LZPS) zákonem neupraveným způsobem (domáhat se v soudním řízení).

2. Ke zvážení ještě dávám, zda by Čl. V./8. smlouvy nemohl být negativním uznáním dluhu (arg. „…zhotovitel nemá další finanční pohledávky“) se základem v § 558 OZ, které připouští Eliáš a kol. ve Velkém akademickém komentáři k OZ (s. 1674) s tím, že má za následek vyvratitelnou právní domněnku neexistence dluhu.

Ad J.G. & Z.K. a možnému řešení přes odkládací podmínku:

3. vznik práva na úhradu ceny by byl vázán na předložení faktury ve sjednané lhůtě (odkládací podmínka). Pokud by ve sjednané době faktura předložena nebyla, právo na zaplacení ceny by nevzniklo, tedy by nemělo smysl doplňovat, že jinak zaniká. Z ujednání stran by pak (pro jistotu výslovně) plynulo, že při nepředložení faktury ve sjednané době se namísto smlouvy úplatné jedná o (částečné) darování. Pokud ale takové ujednání připustíme, pak nevidím důvod, proč by se smluvní strany nemohly dohodnout i na zániku práva, kterému daly vzniknout…

4. Při navrženém řešení by zhotoviteli právo na soudní ochranu nikdo neupřel – měl by možnost tvrdit a standardním způsobem dle OSŘ dokázat, že fakturu v souladu se smlouvou doručil a má právo na zaplacení (tedy mu právo nezaniklo či vzniklo). V předkládání důkazů by nebyl nijak omezen, ani soud jím nebyl limitován z hlediska dokazování (nešlo by o zákonnou „právní domněnku“). Pokud by ale v řízení vyšlo najevo, že „žalobce fakturu vystavil a žalovanému odeslal, ale žalovaný ji popřel nebo ji žalobci vrátil…“, je možné, že by žalobce jen neunesl důkazní břemeno ohledně doručení faktury, k čemuž se zavázal ve smlouvě, a proto by nebyl ve sporu úspěšný, což je v pořádku.

Ad S.J.:

5. K rozhodčímu řízení odkazuji na IV. ÚS 174/02, NS 33 Cdo 2675/2007: „rozhodce nenalézá právo, ale tvoří závazkový vztah v zastoupení stran, přičemž jeho moc není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud“, že by proto soudy na rozdíl od rozhodců nemohli dokazovat dle smluvních ujednání, protože by vykonávali státní moc zákonem neupraveným způsobem (ultra vires)? Vámi uváděnou knihu bohužel neznám a střílím od boku, za korekci předem díky…

  Juraj Gyarfas, 23. 06. 2010 v 12:01 - Ad M.P., S.J. a Tomáš Pecina

Ad: M.P.

Myslím, že sa zhodneme. Súhlasím s tým, že treba odlišovať hmotnoprávnu a procesnoprávnu rovinu. A súhlasím aj s tým, že by sa to malo - v rámci uprednostnenia výkladu, ktorý nezakladá neplatnosť - disimulovať na niečo hmotnoprávne. Nehovorím v zásade, že súhlasím so záverom súdu - súhlasím s ním do tej miery, do akej hovorí o procesnom význame týchto podmienok. Myslím, že sa mohol pokúsiť vyložiť túto dohodu hmotnoprávne a potom sa prípadne dôkladne vysporiadať s § 574 ods. 2 OZ (ktorému sa v dovolaní, resp. vyjadreniu venovali obaja účastníci). Súhlasím teda aj s tým, že "nevidím důvod, proč by se smluvní strany nemohly dohodnout i na zániku práva, kterému daly vzniknout". Len je otázka, ako daný súd vyloží § 574 ods. 2.

Ad: S.J.

Citovanú knihu žiaľ tiež nepoznám. Ale rád by som upozornil na nedávny článok na epravo.cz (Lisse: Pojďme proti mýtům aneb K otázce povahy rozhodčího řízení), v ktorom autor polemizuje práve s citovaným rozhodnutím českého ÚS a celkovo názorom, že rozhodcovské súdy nenachádzajú právo, ale tvoria záväzkový vzťah.

Ad: Tomáš Pecina

Diskusia k tomuto rozhodnutiu sa začala aj na blogu Paragraphos, kde Tomáš Pecina s rozhodnutím aj mojou "glosou" vášnivo nesúhlasí z pozície odmietania paternalistickej judikatúry. Žiaľ neviem prísť s novými argumentmi, ktoré som už nepísal v samotnom poste alebo v diskusii. Ale rád by som napísal, že v zásade súhlasím s tým, že súd nevhodným spôsobom zasiahol do vôle strán. Doktrinálne súhlasím s tým, že strany nemôžu meniť procesné právo vo vzťahu k úprave dokazovania. Ale ak sa táto dohoda dá vyložiť hmotnoprávne tak, aby bola zachovaná vôľa strán, považoval by som to správne.

Ďakujem za príklad so zmluvnou úpravou doručovania. Súhlasím, že by ju súdy mali rešpektovať. Ale nie ako zmenu dokazovania, či k doručeniu naozaj došlo, ale ako hmotnoprávnu dohodu strán, že vznik/zánik/zmena práv/povinností, ktorá je na doručenie viazaná, nastáva povedzme tretím dňom uloženia na pošte. Ja viem, že to je hranie sa so slovíčkami. Ale podľa mňa je v tomto kontexte zmysluplné. Myslíte si, že to dáva zmysel?

  Martin Prokeš, 23. 06. 2010 v 12:51 - Ad: J.G. a T,P,

Dohoda, že vznik/změna/zánik práv/povinností (např. odstoupením) nastává třetím dnem po uložení zásilky na poště, je dle mého názoru přípustná, ale nedomnívám se, že jde o fikci doručení, jak píše T.P.

Jde jen o určení času "navíc" pro adresáta pro případ, že adresát nebude zastižen, protože jinak by účinky na základě teorie dojití nastaly již vhozením oznámení o uložení zásilky do poštovní schránky, tedy dříve.

Za skutečnou smluvní fikci doručení by bylo dle mého názoru možné považovat až ujednání, dle kterého by úkon došel do právní sféry adresáta dříve, než tam skutečně dorazil nebo dokonce bez ohledu na to, zda tam skutečně dorazil (např. třetím dnem po podání k poštovní přepravě, aniž by se přihlíželo k tomu, že zásilku na podací poště snědl úřední pes). Takové ujednání je však dle mého soudu neplatné.

  Juraj Gyarfas, 31. 05. 2015 v 20:28 - k zmluvnej úprave doručenia

"Zu beachten ist, dass der Zeitpunkt des Zuganges von Erklärungen auch durch Parteienvereinbarung geregelt werden kann. Sehen etwa allgemeine Versicherungsbedingungen, die von den Parteien auch zum Inhalt eines konkreten Versicherungsvertrages erhoben wurden, vor, dass eine Erklärung dem Versicherer erst zugegangen ist, wenn sie im Sekretariat des Vorstandes einlangt, so ist dieser Zeitpunkt (vertraglich vereinbarter Zugangseinpunkt. Das Einlangen im Postfach des Versicherers reicht dann noch nicht." (v spotrebiteľskom práve platí výslovná reštriktívnejšia úprava) (Reidler, A.: Privatrecht I, Allgemeiner Teil, 4. Auflage, s. 130)

  Juraj Gyarfas, 22. 08. 2017 v 16:52 - podrobnejší výklad

Dovoľujem si doplniť odkaz na užitočný výklad aj s odkazmi na ďalšiu literatúru - (Šilhán, J. Právní následky porušení smlouvy v novém občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 436)

Nemáte oprávnění přidat názor. Přihlaste se prosím