lexforum.cz



Načítám ...

 

Poslední komentáře:

Načítám ...

Autoři:

Milan Kvasnica (153)
Juraj Gyarfas (103)
Juraj Alexander (49)
Jaroslav Čollák (31)
Martin Maliar (25)
Kristián Csach (25)
Tomáš Klinka (20)
Milan Hlušák (16)
Martin Husovec (13)
Branislav Gvozdiak (11)
Zuzana Hecko (9)
Tomáš Čentík (9)
Martin Friedrich (8)
Michal Novotný (7)
Xénia Petrovičová (6)
Adam Zlámal (6)
Lexforum (4)
Natália Ľalíková (4)
Monika Dubská (4)
Petr Kolman (4)
Robert Goral (4)
Pavol Szabo (4)
Josef Kotásek (4)
Ján Lazur (4)
Radovan Pala (4)
Jakub Jošt (3)
Michal Krajčírovič (3)
Denisa Dulaková (3)
Josef Šilhán (3)
Peter Pethő (3)
Maroš Hačko (3)
Pavol Kolesár (3)
Adam Valček (3)
Ivan Bojna (3)
Juraj Schmidt (2)
Bob Matuška (2)
Dávid Tluščák (2)
Ladislav Hrabčák (2)
Martin Gedra (2)
Lukáš Peško (2)
Ludmila Kucharova (2)
Anton Dulak (2)
Zsolt Varga (2)
Jozef Kleberc (2)
Marián Porvažník (2)
Juraj Straňák (2)
Martin Serfozo (2)
Jiří Remeš (2)
Michal Hamar (2)
Roman Kopil (2)
Maroš Macko (2)
Peter Varga (2)
Radoslav Pálka (1)
lukasmozola (1)
Paula Demianova (1)
Michal Ďubek (1)
Martin Svoboda (1)
Jana Mitterpachova (1)
Ivan Kormaník (1)
Peter Marcin (1)
Martin Šrámek (1)
Juraj Lukáč (1)
Ondrej Halama (1)
Marcel Jurko (1)
Bystrik Bugan (1)
Gabriel Volšík (1)
Marek Maslák (1)
Lucia Berdisová (1)
Matej Kurian (1)
Petr Kavan (1)
Robert Vrablica (1)
Matej Košalko (1)
Martin Galgoczy (1)
Tomas Kovac (1)
Peter K (1)
Zuzana Adamova (1)
Ján Pirč (1)
David Halenák (1)
Peter Janík (1)
Viliam Vaňko (1)
Vladimir Trojak (1)
Miriam Potočná (1)
Roman Prochazka (1)
Nina Gaisbacherova (1)
Nora Šajbidor (1)
Tomáš Demo (1)
Dušan Rostáš (1)
Matej Gera (1)
Gabriel Závodský (1)
Slovenský ochranný zväz autorský (1)
Lucia Palková (1)
Martin Estočák (1)
Pavel Lacko (1)
Róbert Černák (1)
Marián Porvažník & Veronika Merjava (1)
Vincent Lechman (1)
David Horváth (1)
Peter Kubina (1)
Natalia Janikova (1)
Ladislav Pollák (1)
Martin Hudec (1)
Igor Krist (1)
Vladislav Pečík (1)
Dušan Marják (1)
Tomáš Ľalík (1)
Zuzana Kohútová (1)
Katarína Dudíková (1)
peter straka (1)
I. Stiglitz (1)
Pavol Mlej (1)
Emil Vaňko (1)
Petr Steiner (1)
lukas.kvokacka (1)
Ivan Michalov (1)
Ondrej Jurišta (1)
Bohumil Havel (1)
Zuzana Bukvisova (1)
Robert Šorl (1)
Tibor Menyhért (1)

Nálepky:

Načítám ...



Napsat nový článek


rss feed rss

rss feed rss - názory


O Lexforum.cz



Načítám ...

Pomůcky pro advokáty:

salvia
Judikatura
Předpisy
Rejstříky
Výpočty

Nové předpisy:

Načítám ...

O popírání a zapírání (se některých správců)

Juraj Alexander, 14. 07. 2010 v 19:32

Rozhodnutím z 1. července 2010 ve věci Pl. ÚS 14/10 zrušil Ústavní soud s účinností od 31. března 2011 ustanovení § 192 odst. 1 věty první insolvenčního zákona (InsZ), kterým se upravuje právo popírat pohledávky. InsZ toto právo přiznává pouze insolvenčnímu správci a dlužníkovi, přičemž dlužník má toto právo de facto pouze v reorganizaci ( § 336) a v konkursu pouze pro účely případné exekuce po zrušení konkursu u fyzických osob.

Ústavní stížnosti věřitelů SCA Packaging, RWE Energy a Středočeská plynářenská byly podány v rámci insolvenčních řízení týkajících se společností ze skupiny Bohemia Crystalex Trading (z rozhodnutí není zřejmé kterých). Stížnosti směrovaly proti rozhodnutím insolvenčních správců nepopřít pohledávky Citibank Europe Plc, financující banky skupiny Crystalex.

Stěžovatelé namítali zejména to, že dle insolvenčního zákona, na rozdíl od předchozího zákona o konkursu a vyrovnání, nemají věřitelé právo popírat pohledávky jiných věřitelů. Pokud v této situaci správce nepopře pohledávku a soud mu v rámci dohlédací činnosti neuloží tak učinit, nemají věřitelé účinnou obranu proti přihlášení nedůvodné pohledávky jiným věřitelem. V tom stěžovatelé i Ústavní soud spatřovali porušení práva na spravedlivý proces.

Argumentace pléna ÚS se v principu přidržuje analýzy spravedlivého procesu, jehož porušení spatřuje zejména ve skutečnosti, že přihlášením nadměrné pohledávky do insolvenčního řízení získává jiný věřitel poměrně důležité procesní postavení, kterým může ovlivnit průběh řízení, a zároveň se tím automaticky poměrně snižuje uspokojení pohledávek ostatních věřitelů. Ochranu spočívající v tom, že poškozený věřitel se může vůči insolvečnímu správci domáhat náhrady škody způsobené tím, že nedošlo k popření pohledávky, považoval Ústavní soud za nedostatečnou. V tom s ÚS souhlasím.

Ve třech disentech soudců Kůrky, Nykodýma a Výborného se argumentuje zejména potřebou rychlosti insolvenčního řízení a možností poškozeného věřitele obrátit se na insolvenčního správce se žalobou na náhradu škody. Soudce Kůrka navíc, pro mě zcela nepochopitelně, argumentuje tím, že v rámci rozvrhu má poškozený věřitel k dispozici tzv. žalobu z lepšího práva, tj. jakýsi procesní institut, kterým nesprávný přezkum pohledávek může zvrátit. Vůbec nechápu, z čeho existenci tohoto institutu soudce Kůrka vyvozuje, snad z institutu bezdůvodného obohacení – v tom případě jde o stejné škrábání se přes hlavu jako v případě námitky existence práva na náhradu škody vůči správci.

Z uvedených důvodů s rozhodnutím s výhradami souhlasím. Pokud někdo v dohodě se správcem přihlásí smyšlenou pohledávku, resp. správce nepopře pohledávku, která by z jiných důvodů popřena být měla, budou tím ostatní věřitelé zcela zásadně poškozeni. To platí stejně v případě, že správce odmítne podat odpůrčí žalobu anebo nevymáhá nároky za dlužníka. Jedinou efektivní obranou za současného právního stavu je žádost na soud v rámci dohlédací činnosti, aby správci uložil pokyn tak učinit. Nicméně, proti rozhodnutí soudu, že se takovou žádostí nebude vůbec zabývat, není odvolání přípustné a tím je věc uzavřena (v některých případech však soudy takové pokyny ukládají).

Souhlasím s tím, že není za současného právního (a zejména faktického) stavu přijatelné, aby věřitel, jehož žádostí se soud i správce odmítnou zabývat, neměl k dispozici žádný účinný právní nástroj jak dosáhnout obrany. Jednoznačně nejsmysluplnějším nástrojem v tomto případě by bylo uložit soudu o žádosti věřitele rozhodnout a umožnit odvolání proti takovému rozhodnutí. Pokud se pak za takovou žádost postaví (anebo ji podá) věřitelský výbor, měl by soud zvážit dva krát, zda takový pokyn neuložit. V tomto případě soud musí rozhodnout zejména o tom, zda se náklady na vypracování příslušných analýz budou hradit z majetkové podstaty ( § 60(3) InsZ).

Zde se dá inspirovat právní úpravou v USA. Pokud tam dojde k neshodě mezi dlužníkem (správcem) a věřiteli o tom, zda vést určitý spor, v němž má aktivní legitimaci pouze správce (dlužník), soud zpravidla rozhodne o tom, zda (i) umožní věřitelskému výboru vést takový spor vlastním jménem a (ii) umožní náhradu nákladů právního zastoupení z majetku dlužníka. Rozhodnutí o těchto dvou záležitostech zpravidla věc ukončí a následně se spor plně rozpoutá (a díky institutu discovery zpravidla narovná) (srov. např. Official Comm. of Unsecured Creditors v. R.F. LaffertyandCo., 267 F.3d 340 (3d Cir. 2001), kde věřitelský výbor žaloval třetí osoby na náhradu škody způsobené „prohloubením úpadku“). Kromě toho, úprava odvolání je v americkém insolvenčním právu flexibilnější s tím, že odvolání je přípustné proti „konečným rozhodnutím insolvenčního soudce“ a proti mezitimním rozhodnutím se souhlasem odvolacího soudu (28 U.S.C. § 158). Konečným rozhodnutím se zde rozumí i rozhodnutí o tom, že v určité věci nebude umožněno věřitelům vést jménem dlužníka spor anebo, že se náklady neuhradí z majetkové podstaty (srov. např. In re Kurtzman, 194 F.3d 54 (2d. Cir. 1999). Tak široké a neurčité pojetí přípustnosti odvolání bych pro českou realitu nedoporučoval, nicméně přípustnost odvolání by bylo vhodné rozšířit zejména u některých přesně vymezených rozhodnutích, jako například zde. To platí i například o rozhodnutí o přiznání hlasovacího práva věřiteli popřené pohledávky (srov. můj článek zde).

Z uvedeného důvodu bych navrhoval, aby zákonodárce nereagoval na nález Ústavního soudu zcela poslušně a nezaváděl právo odporovat pohledávky pro každého věřitele. To jsme tady již měli v době zákona o konkursu a vyrovnání a stačilo. Nicméně, úplné odnětí ochrany věřitelům a jejich odkázání na pojištění insolvenčního správce proti odpovědnosti za škodu (protože jiný zdroj uspokojení zde být nemusí) ve výši jednoho miliónu Kč je komické (srov. vyhlášku č. 314/2007 Sb.). Proto by reakce měla být sofistikovanější a zákonodárce by mohl v rámci § 11 InsZ například doplnit, že o návrhu věřitele na uložení pokynu správci insolvenční soud vždy písemně rozhodne a že vůči některým takovým rozhodnutím bude přípustné odvolání (které případně zastaví plynutí příslušných lhůt).

Alternativně je možné připustit i přímé popřetí pohledávky jiným věřitele (resp. věřitelským výborem), avšak s tím, že takové popření nebude mít fakticky žádné procesní účinky (kromě toho, že plnění se takovému věřiteli nevydá až do skončení incidenčního sporu). Zde však hrozí, že se tím zbytečně eskalují náklady na právní zastoupení takto napadených věřitelů a je též možné, že takový postup nenaplní požadavky Ústavního soudu, protože napadenému věřiteli zůstane jeho procesní postavení.

Zcela mimo rámec odůvodnění rozhodnutí poukázal ÚS na § 178 InsZ, který upravuje sankce za přihlášení nadměrné pohledávky (odst. 38). Vyjádření vyznívá docela neutrálně, přitom právě o tomto ustanovení panují nejsilnější ústavně-právní pochybnosti a probíhá řízení o jeho zrušení (Pl. ÚS 36/09). Že by se z toho dalo usuzovat, že ÚS nesmyslné pokuty za přihlášení nadměrné pohledávky nezruší? Nicméně, zdá se, že soudům se do ukládání těchto pokut velice nechce (srov. např. usnesení VS Praha, sp.zn. 3 VSPH 31/2010 z 27.1.2010 [MSPH 59 INS 2007/2009, in re BB DESIGN Czech republic, spol. s r.o.] a 2 VSPH 787/2009 z 5.2.2010 [MSPH 89 INS 1186/2008, in re Barli Invest Consulting, a.s.] a usnesení VS Olomouc sp.zn. 3 VSOL 46/2009 z 26.3.2009 [KSOS 13 INS 93/2008, in re Moravia Foundry a.s.]).


Názory k článku O popírání a zapírání (se některých správců):


  Martin Maliar, 14. 07. 2010 v 21:50 - Čo z toho pre nás v SR plynie

Pre nás v SR teda plynie z toho obdobný záver, aj keď sa mi prakticky javí u nás skôr iný problém a síce, že správca skôr nezmyselne popiera pohľadávky. Najmä pri reštrukturalizácii to chce fakt reštrukturalizáciu ZKR.

  Michal Novotný, 14. 07. 2010 v 22:52 - Naozaj?

Myslím si, že po kauze Melčák ide o jeden z ďalších ťažko pochopiteľných názorov českého Ústavného súdu.

Prečítal som si trikrát odseky 31 až 39, ale skutočne som nepochopil, v čom spočíva ono obmedzenie práva na spravodlivý proces.

Ústavný súd najskôr konštatuje, že "štandardným inštitútom" je tzv. popieracie právo, čo síce môže byť pravda (neviem), ale nemá podľa mňa nič spoločné s ústavnosťou. To, že je nejaký inštitút štandardný, neznamená, že jeho neexistencia je automaticky neústavná. Ad absurdum - odvolanie je v Osp štandardné, ale znamená to, že keby sme ho zrušili, bolo by to neústavné (z pohľadu čl. 36 Listiny)? Asi nie.

Po druhé, ÚS si nedáva príliš veľkú námahu vysvetliť, čo je vlastne obsahom práva na spravodlivý proces. Podľa toho, čo som si doteraz myslel, je to právo každého obrátiť sa na súd na ochranu vlastného práva a povinnosť súdu sa takou žiadosťou zaoberať. Toť vše. Obsahom práva na spravodlivý proces ale predsa nie je právo vymôcť svoju pohľadávku a už vonkoncom podľa mňa nie je obsahom tohto práva právo popierať pohľadávku iného. Opäť ad absurdum - je teda neústavné riešenie Osp, ktoré hovorí, že účastníkom konania je len žalobca a žalovaný a nie ostatní veritelia žalovaného? Čo ak sa dlžník dohodne s jedným z veriteľov, že uzná fingovanú pohľadávku pred súdom mimo konkurzu, čím tento veriteľ môže viesť exekúciu na celý majetok dlžníka? Je neústavný stav, že zákon neposkytuje ostatným veriteľom žiadne právo túto situáciu zvrátiť?

Po tretie, ako sám Juraj píše v poste, predsa riešenie tu je - žiadosť na súd, aby postupoval v rámci svojej dohliadacej činnosti a uložil správcovi pokyn. Z požiadavky ústavne konformnej interpretácie v zmysle čl. 36 Listiny potom plynie, že súd je povinný sa takouto žiadosťou zaoberať a rozhodnúť o nej - to je ale všetko a tým je obsah práva na súdnu ochranu naplnený. To, že proti jeho rozhodnutiu nie je prípustné odvolanie, nie je nijako v rozpore ani s čl. 36 Listiny, ani čl. 6 Dohovoru, keďže nikde v nich neexistuje právo na odvolanie v civilných veciach. Právo na spravodlivý proces je naplnené, ak sa vecou zaoberá jedna inštancie, každé ďalšie sú výhodou poskytnutou domácim zákonodarcom.

Po štvrté, barlička Ústavného súdu v podobe údajného "verejnomocenského" postavenia správcu. Konkurzný správca ale nie je nič iné, len "Treuhänder", teda osoba, ktorej sa zveril majetok dlžníka, aby ho obhospodarovala a spravovala namiesto dlžníka. Jeho postavenie sa teda nelíši napr. od postavenia opatrovníka/poručníka neplnoletej osoby či správcu dedičstva. Nie je mi celkom zrejmé, že by tieto osoby boli považované za verejnomocenské orgány, hoci sú vymenúvané súdom a tiež majú určitú vymedzenú právomoc a sú v podstate "osobitným" subjektom, pretože nestoja na strane nikoho, ale majú osobitné poslanie. Takisto argument o popretí/uznaní pohľadávky ako "rozhodnutí" je podľa môjho skromného názoru mierne scestný. Ten istý Ústavný súd v niektorom svojom skoršom náleze vyslovil, že rozhodcovský súd nie je orgánom verejnej moci, hoci výsledkom jeho činnosti je akt, ktorý je postavený naroveň aktom týchto orgánov. Osobne nevidím dôvod, prečo by tieto isté závery nemali platiť aj pre insolvenčného správcu - jeho "rozhodnutie" o popretí/uznaní pohľadávky nie je žiadnym "rozhodnutím", je to praobyčajný právny úkon uznania pohľadávky na účet majetku dlžníka, ktorému zákon priznáva účinky ako aktu orgánu verejnej moci. Opäť ad absurdum - ak dlžník uzná svoj záväzok voči veriteľovi v notárskej zápisnici, ktorá je potom exekučným titulom, stáva sa tým orgánom verejnej moci, pretože autoritatívne rozhodol o práve veriteľa? Asi nie...

Konkurzu sa nerozumiem, takže neviem, či dnešné české riešenie popierania/uznávania je dobré alebo nie. Ale určite viem, čo napísal už pred časom aj doc. Procházka, že určovať, čo je dobré, je úlohou zákonodarcu, nie súdu - hoc aj Ústavného.

  Juraj Alexander, 14. 07. 2010 v 23:44 - Nie až tak

Nemyslím, že ten názor ÚS je až tak nepochopiteľný.

Ak správca nepoprie, tak to je prakticky vyvlastnenie (ak sa rozdeľuje $10, tak je veľký rozdieľ, či je pohľadávok $20 alebo $30, a okrem toho hlasovacie práva majú v insolvencii veľký význam). Právo, aby súd žiadosť veriteľa na správcu prejednal, je preto nepochybne súčasťou práva na spravodlivý proces. Porovnanie s bežným civilným procesom je irelevantné, pretože v bežnom sa nerieši insolvencia dlžníka (common pool problem) - v momente úpadku je aktív málo na úhradu všetkých dlhov, je treba kolektívne konanie, v bežnom spore sa predpokladá, že dlžník len nechce plniť.

Riešenie formou žiadosti na súd je samozrejme dobré, ale zákon vlastne nijak nenúti súd, aby o nej rozhodol a veriteľ nemá ani žiadny rozumný nástroj, ako proti takej nečinnosti brojiť (lehota na popieranie proste medzi časom uplynie). Odvolanie netreba, ale musí byť nástroj súd k tomu rozhodnutiu prinútiť. Osobne si však myslím, že často môže ísť o natoľko kľúčové rozhodnutie pre vývoj insolvencie, že by odvolanie malo byť prípustné.

Tie kecy o verejnoprávnom postavení správcu som ignoroval, ako si si možno všimol, zatiaľ sa mi to zdá irelevantné, ak z toho začne súd vyvodzovať nejaké substantívne závery, tak sa im začnem venovať (možno sa mýlim, ale o žiadnych neviem). Rozhodnutie správcu samozrejme nie je rozhodnutím orgánu verejnej moci.

  Michal Novotný, 15. 07. 2010 v 00:40 - Súhlasím

ale stále tvrdím (a budem vždy), že to čo píšeš, nemá nič spoločné s právom na spravodlivý proces.

Dôvody, ktoré uvádzaš, sú úplne v poriadku, ale sledujú jedno - vymoženie/uspokojenie pohľadávky. To je hmotnoprávna rovina konkurzu. No právo na spravodlivý proces je primárne procedurálnym právom - výsledok toho procesu nie je podstatný. To, čo uvádzaš, by mohlo mať význam, ak by sme sa bavili o súlade tejto úpravy s právom vlastniť majetok (ergo nebyť vyvlastnený).

Táto debata by bola potom priliehavejšia, ale tiež mám veľke pochybnosti o tom, že by to české riešenie bolo protiústavné. Totiž, kľúčová otázka je - bolo by protiústavné vôbec nemať konkurzné konanie? Bolo by teda protiústavné natvrdo pripustiť zásadu "kto prv príde, ted prv melie"? Neviem, ale nie som o tom presvedčený.

Ale ak by to protiústavné nebolo, potom zistíme, že v takomto konaní by veritelia navzájom nemali žiadne práva, pretože veriteľ jednej pohľadávky by nebol účastníkom konania pri žalobe o inú pohľadávku (mohol by byť vedľajším, aby to bolo zaujímavejšie, ale...), takže by nemal žiadne práva vyjadrovať sa k pohľadávke iného veriteľa. Ak by ale takýto stav nebol neústavný (a osobne nie som presvedčený, že by bol), potom tá česká úprava konkurzu nie je ničím odlišná. Tvoj argument o "common pool" je logický, ale nie ústavný.

Druhý odsek podľa mňa vystihuje jadro veci - aj český ÚS ikskrát zdôraznil, že zákon sa nemá rušiť, ak je možný jeho ústavne konformný výklad. A ten je presne taký, že o každom návrhu/žiadosti/námietka účastníka sa MUSÍ rozhodnúť tak, aby také rozhodnutie spĺňalo všetko náležitosti spravodlivého rozhodnutia (teda riadne odôvodnené atď.). Podľa mňa mal ÚS voliť radšej túto cestu, nie násilne vymýšľať dôvody na to, že zákon je protiústavný.

A samozrejme môj boj s argumentami o verejnomocenskej povahe správcu nesmeroval proti Tebe :-) ale proti tomu nálezu, lebo mám naozaj dojem, že týmto si sudcovia ÚS urobili taký "oslí můstek" k ďalšiemu odôvodneniu.

  Kristián Csach, 16. 07. 2010 v 10:31 - zaujímavé

MYslím, že tie úvahy o verejnomocenskej povahe správcu boli vedľajším efektom toho, že ÚS chcel odôvodniť, že správca nie je zástupcom veriteľov (bod 18). Asi to videli v nejakej dichotómii (mne síce nepochopiteľnej, ale čo už), resp. trichotómii aj ku zástupcovi úpadcu (bod 22). Darmo, Partei kraft Amtes. Našťastie to ale nemá nateraz podstatnejšie implikácie...

Inak súhlasím s Michalom, priestor pre konformnú interpretáciu tam bol a právo na spravodlivý súdny proces sa na tento prípad ani podľa mňa nehodí. Náš ÚS má v týchto prípadoch radšej ústavnokonformnú interpretáciu (PL. ÚS 23/05):
http://www.concourt.sk/rozhod.do?urlpage=dokument&id_spisu=311476


Ja len dúfam, že ÚS svoju logiku nároku na náhradu škody ako sekundárneho nároku, ktorý reálne poškodeného nechráni neprevezme aj do práva obchodných spoločností (body 50 a 51 vo vzťahu k derivatívnym klejmom, a pod.). Formulácie totiž zaváňajú prílišným zovšeobecnením. Uznávam ale, že in concreto nemusí byť nárok na náhradu škody voči správcovi to pravé orechové.

Samotné riešenie ÚS je ale OK a aj ústavnoprávne pekné - apel na zákonodarcu.

  Bohumil Havel, 19. 07. 2010 v 13:59 - Šlendrián

Tak vám nevím co to vlastně opěvujete. Ústavní soud dokázal ignoranci jednoduchého práva, totiž insolvenčního, a pustil se do sofistiky o principech. Jenže, a to myslím uniklo soudu, dělat úvahu o poškození spravedlivého procesu bez skutečné znalosti insolvenčního práva, je vadné. ÚS se opřel o irelevantní článek metodika MF z časopisu Daně, o pouhou textaci § 1 a o důvodovou zprávu k jinému zákonu - to je jeho celá znalost a zkušenost insolvenčního práva. Takže nulová.

Správce přeci není orgán, natož veřejnoprávní - to bylo za ZKV. Vystupuje jako zástupce, zejména nezajištěných věřitelů, a také tak má konat. Pokud selže, a je to selhání jednotlivce, selhal on, ne systém. Soud má dohlédací činnost a v jejím rámci může lecos - včetně přezkumu hlasovacího práva nezávisle na úkonu popření nebo nepopření. Správce přeci autoritativně o ničem nerozhoduje.

Lidské selhání soudce a správce je špatné, ale neukazuje nic o kvalitě systému. Analogie s ESLP o skvízu je úsměvná, tady přece náhrada škody nehraje v úvaze žádnou roli, je sekundární, insol má jiné nástroje..

ÚS zkrátka neumí podstatu insolvenčního práva, težko po něm chtít, aby korektně aplikoval obecné principy. Ostatně už u melčáka to ukázal..

Ad Kůrka, žaoba z lepšího práva je, tu si soudce nevymyslel, váže na zpeněžení - rozšířeno ve smyslu úvahy soudce, mám-li svou pohledávku zjevně silnější, ale správce svým vadným jednáním upřel mé právo, mám stále silnější pohledávku a mám možnost předenostního odběru zpeněžení. Úvaha soudce je složitá, to beru, překvapivá, to také, ale má ratio - drží vlastnické právo nezávisle na chování správce. Což je dobrá úvaha a analogie z majetkovou podstatou je v tomto racionální.

  Kristián Csach, 19. 07. 2010 v 14:36 - B.H.

Bohuš, myslím, že ÚS nechcel povedať, že správca je zástupcom veriteľov z rozumného dôvodu. Ak by bol zástupcom, tak by podľa mňa mal mať samotný zastúpený možnosť atrahovať právomoc správcu na seba samého (akosi "principiálne"). Preto povaha správcu ako zástupcu ešte jednoduchšie odôvodňuje záver, aby mal aj veriteľ sám popieracie oprávnenie.

V konečnom dôsledku si ale nemyslím, že by ÚS týmto nejako zásadne prekročil Váš koncept insolvencie.

Ale možno som úplne mimo, nechám sa presvedčiť o opaku.

  Kristián Csach, 19. 07. 2010 v 14:40 - oprava / vysvetlenie

To s atrahovaním som samozrejme nemyslel doslovne. Je nezmysel, aby mohol veriteľ robiť všetko to, čo môže iba správca. Viem asi, čo považuješ za význam slova "zástupca", ale zdá sa mi, že ÚS vidí (v spôsobe, akým ho v rozhodnutí používa) tento konštrukt v klasickom slova zmysle (teda ako bežný súkromnoprávny inštitút).

  Bohumil Havel, 19. 07. 2010 v 15:21 - KC

Pokud jsem četl starší rozhodnutí k postavení správce konkursní podstaty správně, ÚS neví, že "zástupce" neznamená "zmocněnec" - tedy, že zástupce nemá to samé, co věřitel - nicméně zákon zde výslovně toto právo odebral, jedno jak chápe soud "zástupce" - měl by ovšem opustit ten blábol o orgánu, navíc opřeno o důvodovku k jinému zákonu a o judikaturu k jinému zákonu.

Správce nerozhoduje, jen činí úkony směřující k rozhodnutí někoho jiného - soud má dohlédací funkci a může zasáhnout - proto ji má. Soud nešel na koncepci insolu v tom, mj., že správce chápe mocensky, což nefunguje, a podceňuje roli toho, kdo tam skutečně mocensky je - soudu.

Soud nešel na to, co je také základem insolu, že je to mix soukromého a veřejného práva - správce je blíže tomu soukromému - má konat ve společném zájmu všech, by´t často zejména nezajištěných. Popření je obdobně jako soupis - i tam činí kroky správce, ale rozhoduje soud. Optikou ÚS by měl zrušit pravidla, že věřitel nemůže zasáhnout do "nesoupisu".

Vlastnické právo k pohledávce je omezeno již faktem zahájení řízení. Má-li poškozený dojem, že správce nepopřel někoho, koho měl, vstupuje do inter pertes vztahu, kde nemá data - pokud je má, jdeme do stupně dohlédací činnosti (pokud vynecháme další schémata pro činnost správce).

  Bohumil Havel, 19. 07. 2010 v 15:22 - P.S.

Pro advokáty stěžovatelů - nejde o fakticitu, tu chápu, jde o systém a metodu.

Byť je mi jasné, že to je luxu, který pro advokáta nemá význam..

  Juraj Alexander, 19. 07. 2010 v 18:35 - Ad ad ad

Michal, myslím, že zrušiť insolvenčné konanie, resp. ho nezavádzať, by bolo protiústavné. Ak máme celý systém korporátneho financovania postavený na pari passu, tak proste musíme mať aj insolvenčné právo, ktoré tento systém implementuje. Pokiaľ by sa zákonodárca rozhodol, že nebude, tak to proste nie je akceptovateľné - nie sme v 19. storočí. Aj keď samozrejme neviem, ako by ÚS zariadil, že to tak bude, takže ide skôr o výkrik.

Michal, Kristián - či ide skôr o právo na spravodlivý proces alebo o právo vlastniť majetok neviem, asi je to tak trochu prienik, s ohľadom na povahu kolektívnej exekúcie.

Kristían, Bohuš - ja si stále myslím, že to nie je katastrofa, čo vyprodukoval ÚS. Podľa mňa totiž tá dohliadacia činnosť súdu potrebuje procesné zachytenie, ináč ju nie je možné považovať za nástroj schopný zabezpečiť ochranu základných práv (hlavne preto, že súdy často proste žiadosti veriteľov o nejaký úkon ignorujú, pritom by mu mali dať fair hearing). To neznamená nutne možnosť odvolania, ale proste nejakú úpravu toho, čo súd s takými žiadosťami má robiť. Dovolím si na obhajobu ÚS povedať, že tak trochu oprávnene tento inštitút prehliadol. Blábol o orgáne je z tohoto pohľadu irelevantný - podstatné je to, že zákon nemá na túto situáciu nejaké zmysluplné riešenie (tej žalobe z lepšieho práva stále nerozumiem, funguje v reorganizácii? ako to budem robiť, ak mám informačný deficit?)

  Michal Novotný, 19. 07. 2010 v 22:37 - Ad Juraj

Nesúhlasím.

To, o čom píšeš, je otázka legitímneho očakávania - ak dnes máme konkurz ako kolektívnu exekúciu s pomerným uspokojením veriteľov, tak samozrejme len tak ľahko ho zrušiť nejde.

Ale tvrdiť, že nemať konkurz vôbec by bolo protiústavné, je podľa mňa silná káva. Prečo? Len preto, lebo nám to príde ekonomicky rozumné? To je fajn, ale podľa mňa nemá nič spoločné ústavnosťou/neústavnosťou. Prosto, ak by konkurz nebol, tak by sme všetci žili v tom vedomí, všetky záväzky by sme si zabezpečovali a hotovo. Napokon, akýže má ten konkurz ústavnoprávny význam, keď máme prednostné pohľadávky (dokonca donedávna ešte aj triedy pohľadávok), ktoré môžu vyčerpať celú konkurznú podstatu a na ostatných veriteľov nezostane nič? Ani toto mi neprípade neústavné, takisto ako to, keby konkurz nebol.

Prosto, princíp (ako hovoríš Ty) "pari passu" nie je podľa mňa princípom ústavným, akokoľvek by sa nám to páčilo, takže jeho neexistencia nemôže byť neústavná.

Naozaj si (v súhlase s B.H. a K.Cs.) myslím, že ten nález nie je dobrý práve preto, že zmiešava predstavu o tom, čo je rozumné, a o tom, čo je ústavné, do jedného, hoci je to rozdielne.

  Bohumil Havel, 20. 07. 2010 v 09:50 - ad řečené

Ad juraj - co ÚS přehlédnul nebo nepřehlédnul je irelevantní, protože on nad tím vůbec nepřemýšlel. Plete si pojmy a na ně pak aplikuje ústavní principy, což je logická vada a ta zkrátka být nemá. Ty, stejně jako stěžovatelé, opíráš své závěry o faktické selhání - OK, to bylo, ale to opět ničeho neříká o systému. Dohlédací činnost je, ba je stále otevřený výklad § 10 a toho kdy je nebo není odvolání. To ÚS také ignoruje.

žaloba z lepšího práva je vždy, vždyť je přeci v zákoně výslovně upravená - ale ve vazbě na výtěžek zpeněžení. Upravena je nicméně pouze v konkursu, byť předtím ji NS dovodil jako obecnost, protože její základ je v exekučním právu. V reorganizaci to je složitější, protože schválení plánu maže minulost, ale myslím, že i tam ji máme dovodit, ve vazbě na majekovou podstatu.

Soudce Kůrka ji rozšířil na ochranu věřitele. Nříkal jsem, že s ním souhlasím, jen, že jeho úvahu chápu. Musel bych se víc zamyslet:).

Ad MN - na podporu Vašeho závěru bych uvedl, že Bob Wessels profesor insolvenčního práva z Leidenu už před lety psal, že neexistuje důvod proč má být insolvenční právo, že si jen prostě obecně myslíme, že je to lepší. Důvody jistě všichni známe:).

  František Povolný, 20. 07. 2010 v 10:27 - Dohlédací činnost

No ještě jsem neviděl žádné relevantní rozhodnutí vydané v rámci dohlédací činnosti, které by se mělo týkat přezkumu. Bohužel dosud nepřžekonaný je judikát VS Praha MSPH 77 INS 3733/2008, 2 VSPH 14/2009-B-83, který svědčí o tom, že nejde o pouhé selhání správců, ale též celého insolvenčního soudnictví, čili systému, jak tvrdím. Pokud VS Praha de fakto neumožnil vstoupit soudu a věřitelům do procesu popírání pohledávek, zařízl jakoukoli možnou cestu jinou než zrušení zákona.

Žaloba z lepšího práva je podle mě nesmysl, US má pravdu v tom (argumentace převzata ze stížnosti), že § 192 je lex specialis. Nemohu nicméně vyloučit, že v řízeních, kde se věřitelé domáhali popření a nebylo popřeno by mohla být (teprve ale až ve světle nálezu) být tato žaloba úspěšná.... Jinak zdravím BH

  František Povolný, 20. 07. 2010 v 10:39 - Zástupce věřitelů- re BH

Teda pane kolego Havle, s tím, že IS je zástupcem věřitelů a to nezajištěných jste mě skutečně velmi pobavil. V systému, kde každá větší insolvence je ovládána majoritními pohledávkami bank a kde se každý IS po přezkumu třese, zda nebude odvolán (kým jiným než bankou) je Vaše myšlenka skutečně odvážná. V dnešní době každý IS banku upřímně nesnáší, protože je banky pérují (jiným věřitelům se to prostě moc nevyplatí), ale současně tu banku potřebuje. Je to taková symbióza z nutnosti. Nezajištěný věřitel se stává pro IS skutečně sexy jen, když potřebuje IS schválit náklady, protože limit 4% pro zajištěného již dávno IS prožral:))). Taková je prostě zkušenost praktiků, bohužel....

  Bohumil Havel, 21. 07. 2010 v 09:26 - ad FP

1. žaloba z lepšího práva není nesmysl, je to funkční nástroj, jen by bylo fajn, kdyby soudce Kůrka svou úvahu dokončil.

2. stále platí co Vám říkám již pár dní, chápete to prakticky, já ideově - proto je prostor v dohlédací činnosti, nezávisle na tom zda to dnes soudy chápou.

3. Pobavil? Teorie insolvenčního práva má tohle jako jeden ze základních leitmotivů již přes 30 let. Máme několik tisíc případů insolvence, jen pár z nich je za účasti bank, nepaušalizujte. Chyba je ve vyhlášce o odměnách + chyba byla, že se volně pustili staří správci.

  František Povolný, 21. 07. 2010 v 11:11 - RE BH

Ad 1) Obecně samozřejmě žaloba z lepšího práva silným nástrojem je, jen jsem řekl, že v oblasti insolvenčního zákona pravděpodobně prostor nemá. Pokud vím, tak za starého zákona žaloba z lepšího práva řešila obtížné případy související se zástavním právem a procesními věcmi, je-li použitelná v oblasti IZ, to by měl asi říci odborník vašeho kalibru.

Ad 2) a 3) Ano, taky se prostě již neshodneme, Vy jako teoretik a já jako praktik. Shrnul bych to asi tak, že kdyby jste českou ústavu přenesl do Jemenu, tak nebude fungovat. Proto i já tvrdím, že Vaše vznešené ideály o "povaze insolvenčního správa" prostě v českém prostředí ne zcela fungují. Nehovořme jen o popírání, ono se to ostatně nějak legislativně upraví, ale nový IZ má celou řadu velmi sporných a problematických míst, ale to již je na jinou debatu.

Ad 3) Jistě, nejde o banky, vždy jsem si dával velký pozor, aby stížnost nebyla křížovou výpravou proti bankám...

  Jaroslav Slanina, 21. 07. 2010 v 14:23 - ad FP

Jinými slovy, kolega František (zdravím vedlejší kancelář) nám říká, že nemá smysl se v českém prostředí pokoušet měnit systém prostřednictvím mimo jiné "vznešených ideálů" insolvenčního práva, ale máme se spokojit s konstatováním, že tak jako nemůže fungovat naše ústava v arabském světě, tak nemůže fungovat principálně odlišný model insolvenčního práva u nás a raději bychom měli dál sklízet plody staré úpravy. S tím si dovolím nesouhlasit, jednak autoři oněch vznešených ideálů nepocházejí z Jemenu apod., ale většinou ze zemí, k nimž se (stále neúspěšně) snažíme alespoň přiblížit (pokud se tedy na tomto směru shodneme), a nejedná se o nějaké akademiky bez vazby na realitu a tyto ideály a principy se staly zdrojem většiny právních úprav tzv. vyspělého světa. To, že se v praxi stává, že konkrétní správce nebo konkrétní soudce neumí anebo nechce (odhlížím od důvodů) postupovat minimálně lege artis, není důvodem pro zrušení zákona. Pro mě je skutečně největší bolestí nové právní úpravy časová mezera od účinnosti zákona a povinností správců absolvovat zkoušky v kombinaci s nedostatkem kvalitních ins.soudců.

No a jinak doufám, že US tvrzením, že "vůči všem jiným procesním prostředkům k ochraně práva je § 192 lex specialis" nechtěl říci, že žaloba z lepšího práva nepřichází v úvahu a že tedy nemá prostor nebo že by snad předpokladem jejího uplatnění bylo nepopření pohledávky správcem. Jedná se přeci odjakživa o obecný institut ať už k exekuci nebo insolvenci (trochu problematický je tento závěr u reorganizace).

  František Povolný, 21. 07. 2010 v 15:06 - AD JS

Já bych se Jardo rád ohradil vůči tomu, že bych byl nějaký odpůrce nové právní úpravy, tak to vůbec není, koneckonců se tu bavíme pouze o jednom paragrafu a já jsem nikdy neřekl, že ZKV byl prima zákon. Ani já nejsem zastánce neomezeného popírání pohledávek a plně souhlasím, že to musí být omezeno. Jen říkám, že popření jiné pohledávky musí mít věřitel možnost ovlivnit a že to nemůže zůstat pouze v rukou IS. Když jsem u přenášení jiných právních úprav do českého prostředí, tak dnes již víme, že z komaprativního hlediska je zákaz popírání spíše ojedinělým úkazem, protože většina zemí popírání umožňuje.
Takže prosím pozor, nikdy jsem neřekl, že "bychom měly sklízet plody staré úpravy".
Navíc si nemyslím, že na popírání pohledávek stojí a padá IZ, jak se někdo snaží podsouvat.

Pánové, prostě swe smiřte s tím, že spravedlnost je pomalá a che svůj čas. Nebo také můžeme zakázat se vůbec soudit a zrušit soudy. Vždyť přece proč mít trestní zákon, vždyť selhávají jedinci ale člověk je v zásadě dobrý. Ale neargumetujme absurdně, řešení se nabízí spousty:

1. Sankce za nedůvodné popření (problematické).
2. Složení propadné kauce jako předpoklad popření.
3. Předběžné posuzování důvodnosti popření soudem (eliminace zjevně neodůvodněných popření).

.....

Atd. atd. Tak se prosím snažte a smořete se, že zákaz popírání je v propadlišti dějin (čl. 89 Ústavy).




  Juraj Alexander, 21. 07. 2010 v 19:53 - Ad Michal, ad Žaloba a popletený ÚS

Ad Michal: Protiústavná by neexistencia insolvenčného práva bola podľa mňa
- z pohľadu veriteľov - je to bezdôvodné zrušenie vlastníctva toho druhého v poradí,
- z pohľadu dlžníkov - ich možnosť užívať svoj majetok by bola prakticky zklikvidovaná, ak by musel každý veriteľ požadovať zaistenie, ak by nechcel riskovať, že ak nebude mať exekučný titul v momente exekúcie vedenej niekým iným (kto získal exekučný titul napr. v neverejnom konaní a exekvuje v prakticky neverejnej exekúcii)
- z pohľadu zamestnancov - prakticky by prestala existovať možnosť záchrany going concern, obzvlášť v situácii, keď preaj podniku nie je exekučne dosť dobre možný. Ak poznáme nástroj zvaný insolvenčné právo, je v tejto situácii podľa mňa protiústavné (právo vlastniť majetok, a to vrátane práva - veľmi obmedzeného - na zachovanie pracovného pomeru, ako zdroja príjmu) odňať jeho výhody všetkým zúčastneným.

Ad Bohuš a žaloba: asi som fakt blbý, ale ja ju v tom zákone nevidím ( § 225/5 považujem za niečo iné). A ak sa nemýlim, tak aj NS ju konštruuje dosť obmedzene ako žalobu vlastníka proti nadobúdateľovi veci v exekúcii.

Ad Bohuš a popletený ÚS: Súhlasím, ÚS by mohol vedieť, čo robí. Ale to by tak bolo v krajine ideálov a ja si myslím, že celkový dopad tohoto rozhodnutia nebude katastrofálny, skôr naopak - treba ÚS a aj verejnosť presvedčiť, že "dohlížecí činnost" funguje (a že sa mi už v niekoľkých prípadoch podarilo cez DČ problém vyriešiť, bohužiaľ stále skôr výnimočne).

Ad František: Ja si stojím za svojím návrhom upraviť procesne dohlížecí činnost a v rámci toho zabaliť aj možnosť súdu dať pokyn správcovi alebo umožniť podanie žaloby veriteľskému výboru/inej skupine veriteľov.

  Bohumil Havel, 22. 07. 2010 v 15:00 - ad všichni

Nesdílím optimismus FP, že by bylo po všem - Ústavní soud neříká bez dalšího, že absence popěrného práva je problém - např. mu nikdy nevadila ve starém vyrovnání, že by sti toho nevšiml?

Beru názor ÚS jako omyl, který má své důsledky, ale neotickou podstatu insolvenčního práva nepopře - mj.proto, že se k ní soudci díky své neznalosti ani nepřiblížili. Boj idealisty a praktika vyvoláváte zbytečně,není, praktik nemůže bez podstaty teorie být, protože pak si tvoří právo, idealista naopak musí reagovat a potřebu praxe. Dílčí úspěch u zmateného ÚS neberu jako důkaz selhání systému :).

Žaloba z lepšího práva je obecný institut, který vlastně vrátil do hry V. Steiner v 60.letech, NS to pak jen podržel, to ÚS nezmění.

Nevím Juraji co vidíš v § 225/5, ale v § 225/6 je žaloba z lepšího práva - obsahově, jedno jak vyjádřena.

  František Povolný, 22. 07. 2010 v 22:23 - RE BH tečka

Víte Bohumile, jak tak pozoruji naši diskusi, nejen na tomto fóru, tak bych shrnul Váš názor tak, že říkáte, že SYSTÉM insolvenčního zákona je dobrý, přičemž připouštíte, že se stala někde v jednom případě chyba (znáte detailně naši kauzu), což ovšem není důvod pro změnu systému. Náprava podle Vás je jinde, i když musíte připustit, že naše náprava je mlhavá až virtuální. Říkáte, že by se stávající systém měl přizpůsobit, že by stávající systém měl "dostat šanci", což US neučinil.

Já nemohu s tímto přístupem nikdy souhlasit. Nemohu se ztotožnit s tím, že jednou prostě mávneme rukou, zavřeme oči, vždyť jde přece jen o jeden případ. Sám víte, že v naší věci selhaly 4 IS, 4 soudy a 1 odvolací soud. Kolik je podle Vás třeba pochybení, aby jste řekl, že jde asi o promlém systému. Dvacet ? Sto ? Já tvrdím, že stačí jeden. Západní civilizace je postavena na ochraně jednotlivce, jednoho případu, jedné nespravedlnosti a proto jsme tam kde jsme. Někde v Asi nebo v Africe ani tisíc neznamená nic.

Berte to tak, že sice teoretik oktrojuje shora a dívá se na praxi a praktik mění zdola. Jednou judikátem, jednou holt až u ÚS. A´t chcete nebo ne, přesvědčili jsme nejmíň 9 z těch "nejmoudřejších" a nemůžete upřít US nesmrtelné zásluhy o právní stát za posledních 20 let, byť nemusíme s jednotlivými nálezy souhlasit.

Naše idály tentokrát vyhrály nad Vašimi, byť my jsme to tak nějak ani nezamýšlely, ale jiná cesta nebyla. Takže jako my jsme byli nuceni naslouchat 3 roky "Vašemu" zákonu, tak se pokuste naslouchat "našemu" nálezu a třeba z toho vznikne něco pěkného.

Nikdo nechce aby se nesmyslně popíralo a zakládali se nové nespravdlnosti. Ale ani US netvrdí, že věřitel má mít právo nesmyslně popírat. On tvrdí, že moje vlastnické právo má být pod soudní ochranou ve spravedlivém procesu s opravným prostředkem, nic víc. To nejsou přece děsicé názory, ale názory platné 200 let.


  Bohumil Havel, 24. 07. 2010 v 10:04 - tečka?

Zajímavý závěr.

Tvrdím, že systém není vadný, ano. Neviděl jsem jediný projev toho, že ano. Ani Váš případ není takový - právo a zejména to nové potřebuje čas, ne změnu po dvou dnech účinnosti. A v tomto chápání jsou dva dny jko dva roky.

ÚS a jeho závěry přece neukazují nic o vítězství ideálů - nestály naše proti Vašim - Vy hájíte partikulární zájmy věřitelů, nic více, a to chápu. ÚS však dal za pravdu Vašemu závěru bez znalosti jednoduchého práva - normální vada non sequitur. Hloupá vada.

Vůbec nebrojím proti Vašemu postupu, byl legitimní, jen tvrdím, že ÚS opět selhal, fatálně, když se nevypořádal z cizině s běžnými argumenty - kdyby lépe zdůvodnil, řekl bych jen, "neosouhlasím", ale uznal bych. To se tady nestalo.

A nefatalisujte to pořád Afrikou apod. Tak přeci problém neleží:).

Ale souhlas, tahle diskuse už nikam nevede. Carpe diem.

  Juraj Alexander, 26. 07. 2010 v 10:26 - Ad chyba

Bohuš, len aby to nezostalo zabudnuté, v § 159/1/b je chybný odkaz na § 225/5 namiesto 6, pri novele by sa to malo opraviť.

Ináč súhlas, pokračovanie nabudúce...

  Bohumil Havel, 26. 07. 2010 v 15:54 - ad Juraj

Jasně, ale to vyložíme, ne? :). Novelizovat zákon kvůli chybnému odkazu, naíc zjevně vyložitelnému, je nesmysl.

Ale beru v potaz, až se bude dělat novela, připojíme to...

  Martin Jasenský, 27. 07. 2010 v 16:58 - Ad Bohumil

Dovolím si, jakožto advokát jednoho ze stěžovatelů, ještě krátce reagovat na to, co napsal Bohumil H.

Systém českého insolu není nějaká abstraktní entita v platónském světě právních idejí. Má přece řešit prozaické pozemské věci, jakými jsou úpadky korporací i jednotlivců, a má to dělat efektivně z hlediska soukromých i veřejných zájmů (věřitelé, stát).
Systém není dobrý, produkuje-li neefektivní výsledky. Současný systém bez popěrného práva nebo bez apelace/kasace rozhodnutí správce o pohledávkách je nejen nespravedlivý a protiústavní (to jsme řešili u ÚS), ale v konečném důsledku i neefektivní (na to by měli přeci zastánci L&E slyšet;).
(i) § 10 a 11 jsou pro soudy evidentně složitě interpretačně uchopitelné, což se dalo předjímat. Tady asi nelze čekat 10 let na ustálení judikatury. Co průměrného soudce motivuje k tomu přidělávat si kontrolou správce počet incidenčních sporů? Soud ani nijak formálně nerozhodne o věřitelském podnětu k dohlédací činnosti. Do čeho se tedy odvolávat? Kde si stěžovat? Na lampárně nebo u Ústavního soudu...Jiné možnosti nebyly. My zvolili tu druhou a věř nebo nevěř, Bohumile, těšilo nás, že v téhle věci se šťastně protnuly zájmy našich klientů s našimi ideály, které jako praktici rozhodně neztrácíme;)
(ii) Ústavněprávní argumentaci nálezu není co vytknout. Nález nemusí být extrémně podrobný, je-li věc jasná a ona jasná je. Proč podstatu nálezu zaplevelovat přílišnými detaily jednoduchého práva, když z něj ústavně konformní výklad stejně "nevytlučeš"? Jestliže IZ nemá legální definici správce, nelze se zlobit na ÚS, že on v něm prostě nemůže - stejně jako my -vidět jen agenta - zástupce věřitelů, má-li jeho rozhodnutí o pohledávce (vydané po nějaké předchozí proceduře přezkoumání, exekuční titul-nejen jeho fikce) takto nezvratné důsledky pro ostatní věřitele. Ti správci moje zájmy nezastupovali dobře a já je za svoje zástupce považovat prostě nemůžu. Rozhodli autoritativně bez skrupulí o mých právech bez toho, aby si prověřili, co tvrdíme a dokládáme. Kde je pak moje důvěra v systém je asi jasné...
(iii) Vada systému se pozná nejen podle počtu problémových případů, souhlasím s Frantou, že postačí jeden (tento byl dosti reprezentativní), ale mj i podle toho, zda vytváří "podhoubí" pro nezvratné selhání aktéra bez možnosti nápravy či pro potenciální nekalé praktiky aktérů (slovo potenciální podtrhuji).
(iv) Zahraniční zkušenosti jednoznačně ukazují, že věřitelské popěrné právo je nejefektivnější cesta k rychlému soudnímu přezkumu problematických pohledávek. Kauce, sankce ani předběžné posouzení nejsou řešením. Lepší je omezit soud rozumnými lhůtami a popírače, jak lhůtou tak kvalitou popěrného úkonu (povinná stipulace, označení důkazů). Ve finále se čas a peníze ušetří a ÚS nebude muset substituovat nefungující obecné soudy...
Tohle je asi na nějakou další diskusi, ta včerejší u vínka byla fajn;) Díky za ni.


  Juraj Alexander, 29. 07. 2010 v 18:57 - Neuveriteľné...

až teraz som si prečítal uznesenie ÚS ČR III. ÚS 2101/09 z 24.9.2009, ktorým ÚS identickú ústavnú sťažnosť zamietol... postavenie správcu tam hodnotil presne naopak a ústavnosť § 192 InsZ tiež... T. Richter to v Obchodně Právní Revue 4/2010 komentoval kriticky... a ÚS to vo svojom rozhodnutí Pl. ÚS 14/10 vôbec nezmieňuje. Nebodaj členovia tretieho senátu mali všetci dovolenku????

  Martin Jasenský, 30. 07. 2010 v 09:39 - ad Juraj Alexander

S odmítavým usnesením III.ÚS 2101/09 jsem se vypořádal v jednom z doplnění ústavních stížností. Usnesení bylo kompletně pomýlené tím, že bylo opřeno o důvodovou zprávu k původnímu vládnímu návrhu zákona bez reflexe komplexního pozměňovacího návrhu v PSP a tím znění zákona samotného, a dále na jednom z důvodovky opisujícím "rychlokomentáři". Hlavní nonsens byl ovšem ten, že usnesení v sobě obsahovalo logickou chybu, když na jedné straně tvrdilo, že věřitelé výběrem správce určili sami osobu, které svěří přezkum svých nároků, a na druhé straně bez ostychu citovalo právní úpravu, že věřitelé až po přezkumu mohou správce odvolat a nahradit...Inu zřejmě nepozorný asistent.
Proto od začátku tvrdíme, respektujeme, že správce může být "zástupcem věřitelů", ale jen za podmínky znovuzavedení plnohodnotného popěrného práva. V plénu byli přítomni všichni členové III. senátu. Muchu a Musila jsme přesvědčili, Kůrku ne. Nakonec usnesení nejsou pro ÚS závazná a nepodléhají přísné proceduře změny. Děkuji za tip na ten Richterův článek.
Moje krátké články k tématu, v nichž poodhaluji část naší argumentace, vyjdou v Bulletinu advokacie a na epravu.

  Bystrik Bugan, 01. 09. 2010 v 19:46 - ČS nemá být členem věřitelského výboru

Dle Vrchního soudu v Olomouci nemá být Česká spořitelna členem věřitelského výboru při konkurzu OP Prostějov, přestože je jeho největším věřitelem.

http://ekonomika.ihned.cz/c1-46185300-prulom-v-kauze-op-prostejov-insolvencni-praxe-se-diky-rozsudku-zmeni

  Bystrik Bugan, 03. 09. 2010 v 15:14 - Kamil Blažek: Verdikt k OP Prostějovu není nijak průlomový

http://www.euro.cz/detail.jsp?id=1742

Nemáte oprávnění přidat názor. Přihlaste se prosím