Nejvyšší soud judikoval v řízení vedeném pod sp. zn.: 28 Cdo 2747/2004, že z legální definice nájemní smlouvy podle § 663 o. z. plyne, že nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky. Z této formulace neplyne apriori omezení ohledně délky sjednaného nájemního poměru. Nejvyšší soud se však ztotožňuje se závěry, podle nichž ujednání o délce nájmu přesahujícího obvyklou délku lidského života nemůže požívat výhod smluvního vztahu uzavřeného na dobu určitou. Zastává proto závěr, podle něhož takové ujednání svědčí pro závěr, že obsahově jde o smlouvu sjednanou na dobu neurčitou. To má své důsledky v možnosti zrušení nájemní smlouvy odstoupením, což je možnost plynoucí ze zákona, i kdyby si účastníci takovou možnost nesjednali.
Kromě toho vzhledem k důsledkům plynoucím z ustanovení § 41 o. z. normujícího zásadu oddělitelnosti jednotlivých smluvních ujednání plyne důsledek, že pouhé smluvní ujednání přesahující délku obvyklého lidského života nevede k neplatnosti celé nájemní smlouvy. Jeho důsledkem je pouze závěr o tom, že taková smlouva je smlouvou uzavřenou na dobu neurčitou, pakliže nejsou dány jiné důvody pro absolutní neplatnost celé smlouvy.