O problematice sezení na jedné židli ve dvou funkcích současně jsem se poprvé setkal na fakultě v hodině věnované směnečnému právu při řešení příkladu:

Q: Směnka, výstavce je Gurkol, s.r.o., jménem společnosti jednají dva jednatelé: Luboš a Alena - musí jednat společně. Směnečný formulář byl vyplněn tak, že byla nadepsána obchodní firma i jména obou jednatelů. Podepsal se však jen jeden (důvěřivá Alenka), podpis Luboše chybí.
Řešení: Alena je generální ředitelkou Gurkolu, mohla směnku podepsat sama.

Již několik let uplynulo od doby, kdy jsem opustil brány fakulty a mnohé se změnilo. Nejprve Nejvyšší soud dovodil, že statutární orgán nemůže zastávat manažerskou funkci v pracovním poměru, pokud by náplní manažerské funkce byla činnost statutárního orgánu:

Byla řešena otázka, zda manažerská smlouva je absolutně neplatná z důvodu, že náplní funkce žalobce jako generálního ředitele byl výkon činnosti statutárního orgánu společnosti. Tato právní otázka byla již v minulosti judikatorně řešena (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) a bylo dovozeno, že "činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nebo družstva fyzická osoba nevykonává v pracovním poměru"; kdyby tedy náplní funkce generálního ředitele byla (měla být) stejná činnost, kterou žalobce vykonával (měl vykonávat) u žalované společnosti jako předseda jejího představenstva, pak by byl odůvodněn závěr, že u žalobce nebyl jmenováním do funkce generálního ředitele platně založen pracovní poměr a že proto s ním uzavřená manažerská smlouva na výkon této funkce je neplatná (viz: 21 Cdo 353/2007).

Letos v říjnu se Nejvyšší soud v řízení vedeném pod sp. zn.: 31 Odo 11/2006 zabýval otázkou zastoupení dle § 15 obchodního zákoníku. Z obsáhlého odůvodnění je vhodné poukázat zejména na:

Ustanovení § 15 obch. zák. určuje, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Není pochyb o tom, že při splnění podmínek stanovených v § 15 obch. zák. obecně platí, že osoba, u které jsou uvedené podmínky splněny, je oprávněna jednat (tj. činit veškeré úkony k nimž při činnosti, kterou byla pověřena, obvykle dochází) za podnikatele samostatně, jako tzv. zákonný zástupce. Sporným však zůstává, jak z hlediska zákonného zmocnění posuzovat případy, kdy je osoba, u které jsou jinak splněny podmínky ustanovení § 15 obch. zák., současně statutárním orgánem či členem statutárního orgánu podnikatele - právnické osoby.

Vyjdeme-li pouze z gramatického výkladu zákonné úpravy jednání jménem právnické osoby a jejího zastupování v § 15 obch. zák., byla by taková osoba současně oprávněna činit právní úkony jménem právnické osoby jako její statutární orgán (případně společně s další osobou či osobami) a zastupovat právnickou osobu na základě zmocnění podle § 15 obch. zák. Přitom není vyloučeno, ba dokonce je dosti obvyklé, že člen statutárního orgánu může z titulu své funkce činit úkony jménem právnické osoby pouze společně s další osobou (tímto způsobem si společníci či členové právnické osoby zajišťují kontrolu před zneužitím jednatelského oprávnění statutárního orgánu či jeho člena - tzv. pravidlo čtyř či více očí); jako osoba splňující podmínky zákonného zastoupení, by však takto omezen nebyl a právní úkony by mohl činit samostatně.

Proti takové situaci však lze za použití teleologického, logického a systematického výkladu vznášet celou řadu námitek.
První z nich vychází z toho, že rozhodl-li nejvyšší orgán právnické osoby (popřípadě její společníci či členové tam, kde jim náleží rozhodování o způsobu jednání jménem právnické osoby) o tom, že členové jejího statutárního orgánu nemohou činit právní úkony samostatně, ale jen (dva či více) společně, nelze toto rozhodnutí obcházet tím, že sám statutární orgán pověří svého člena určitou činností, která jej k samostatnému jednání opravňuje. Takové pověření by totiž znamenalo, že člen statutárního orgánu může činit právní úkony právnické osoby samostatně, aniž by byl omezován nejvyšším orgánem (společníky či členy) uloženým pravidlem, že tak jako člen statutárního orgánu činit nemůže. Pokud by totiž nejvyšší orgán (společníci či členové) byl srozuměn s tím, aby konkrétní člen statutárního orgánu, který současně vykonává v právnické osobě činnost, ze které by jinak vyplynulo zákonné zastoupení, jednal jménem společnosti samostatně, nic mu nebrání v tom, aby ve stanovách (společenské smlouvě) rozhodl o způsobu jednání jménem právnické osoby tak, že jmenovitě uvedený člen statutárního orgánu anebo člen statutárního orgánu zastávající určitou funkci, jedná jménem právnické osoby samostatně. Neučiní-li tak, zřejmě s takovým jednáním srozuměn není.
Další námitkou, kterou lze u právnických osob upravených obchodním zákoníkem v této souvislosti uplatnit je, že odpovědnost člena statutárního orgánu který činí jménem právnické osoby právní úkony, je podle ustanovení § 194 odst. 4 až 7 obch. zák. a ustanovení § 243 odst. 8 obch. zák. zásadně podstatně vyšší než odpovědnost zaměstnance, člena či jiné osoby pověřené určitou činností, a to zpravidla jak pokud jde o rozsah odpovědnosti, tak pokud jde o podmínky jejího vzniku a o nesení důkazního břemene při porušení povinnosti, jako předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu. Nehledě na to, že člen statutárního orgánu za podmínek stanovených zákonem nejen odpovídá za škodu způsobenou obchodní společnosti či družstvu, ale i ručí za jejich závazky. Bylo by popřením právní úpravy odpovědnosti a ručení statutárních orgánů obchodních společností a družstev dovozovat, že sám statutární orgán může své členy takové odpovědnosti zprostit tím, že je pověří činností jež jim umožní činit uvedené právní úkony s omezenou odpovědností a zpravidla i s nulovým ručením. Přitom pokud by takové pověření zahrnovalo např. výkon funkce ředitele, mohl by takový ředitel jménem obchodní společnosti či družstva činit prakticky všechny právní úkony, aniž by přiměřeným způsobem odpovídal za škodu z nich vzniklou a aniž by ručil za závazky společnosti podle ustanovení § 243 odst. 8, ve vazbě na ustanovení § 194 odst. 4 až 7 obch. zák. Výkladem ustanovení § 15 odst. 1 obch. zák. umožňujícím, aby člen statutárního orgánu činil právní úkony obchodní společnosti či družstva nejen z titulu své funkce, ale (byl-li pověřen určitou činností) i jako její zákonný zástupce, by nepochybně došlo k podstatnému snížení ochrany třetích osob.

Z uvedeného vyplývá, že osoba, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu právnické osoby nemůže být současně zákonným zástupcem této osoby.


Na závěr ještě připomenu rozhodnutí sp. zn.: 29 Odo 1082/2005, v němž se Nejvyšší soud zabýval udělením plné moci členovi statutárního orgánu:

Určují-li stanovy, že za představenstvo může jednat samostatně osoba pověřená k tomu písemně představenstvem, zejména ředitel, lze takové ustanovení vykládat dvojím způsobem. Buď bude takto pověřenou osobou člen představenstva, anebo jiná osoba. Jiná osoba než člen představenstva však nemůže jednat za představenstvo, tj. jako statutární orgán společnosti (neboť za to může jednat jen jeho člen), ale může jednat pouze za společnost jako její zástupce.
Pak ovšem taková osoba nebude jednat na základě pověření představenstvem, ale na základě plné moci udělené jí představenstvem.
Takovou plnou moc však členovi představenstva udělit nelze. Za situace, kdy stanovy společnosti určují, že jménem společnosti musí jednat společně nejméně dva její členové a zakládají tedy pro každý úkon, který představenstvo činí jménem společnosti, povinnost vzájemné kontroly (a odpovědnosti) nejméně dvou členů představenstva, nelze takovou kontrolu a odpovědnost vyloučit tím, že dva členové představenstva udělí generální plnou moc jen jednomu z nich. Takový postup by byl v rozporu s právní úpravou jednání statutárních orgánů společnosti v zákoně a stanovách společnosti. A to tím spíše, je-li jednou z osob, jednajících při udělení "plné moci" jménem představenstva, sám "zmocněný" člen představenstva.

Nejvyšší soud nastínil cestu řešení vzniklých problémů - poukázal na znění § 16 obchodního zákoníku. Já tu cestu však vidím porostlou trním.

Jde o typickou ukázku toho, zda má v konkrétním případě převážit princip prevence a nebo svobody, když zákon nedává jasnou odpověď a to i v rovině účelu normy. V případech, kdy mají jednat dva členové představenstva, by vítězstvím principu prevence bylo to, že nebude připuštěno, aby jeden druhému udělil plnou moc a vzdal se tak povinnosti vzájemné kontroly. Opačné řešení, tedy připuštění možnosti udělení plné moci, by bylo vétězstvím svobody, která by bylam korigována odpovědností za škodu (újmu) vzniklou při takovém aranžmá. Obě možnosti jsou v právním státě možné a žádné z řešení není hodnotově a formálně superiorní. Řešení pak je buď v zákonodárném procesu, kdy se rozhodne podle hodnot a zájmů politicky ustavené většiny a nebo své řešení může poskytnout soud (NSS) založené na expertním pohledu na věc. Zajímavé je vědět, jak se s tímto nelehkým dilematem vypořádal nový obchodní zákoník!