Český Najvyšší súd v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 873/2006 z 30.10.2008 potvrdil svoje rozhodnutie sp. zn. 33 Odo 1117/2003 z 17.3.2005, v ktorom dovodil, že § 517 odst. 2 ObčZ je kogentné ustanovenie, tj. že úrok z omeškania, ako je stanovený v nariadení vlády č. 142/1994 Sb., nie je možné dohodou strán upraviť. Upraviť je možné zmluvnú pokutu.

Z hľadiska podstaty veci tento rozsudok výborne komentujú Pavel Horák a Miroslav Hromada v článku Opravdu si nemohou nepodnikatel a podnikatel platně smluvit úrok z prodlení jiný než podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb.? uverejnenom v Právních rozhledech č. 23/2009, s. 829, komentujú aj otázku spotrebiteľov. Chcel by som sa dotknúť inej otázky.

Asi máloktoré rozhodnutie NS (okrem odstupovania, ale to sme tu už mali) vyvolalo takú diskusiu v odbornej literatúre, ako ono citované rozhodnutie z roku 2005. Minimálne tri články, vrátane profesora Bejčka (a aj mňa), s rozhodnutím rezolútne nesúhlasili. Pritom ide o kľúčovú otázku, nie z dôvodu závažnosti úrokov z omeškania (čo je ekonomicky dostatočne závažná otázka sama o sebe), ale z dôvodu posudzovania kogentnosti právnej úpravy súkromného práva.

NS, v senáte zloženom z JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška nepovažoval za dôležité tieto názory nijak komentovať, a celú záležitosť odôvodnil následovne:

...zda je § 517 odst. 2 ObčZ kogentní nebo dispozitivní normou ... řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 3. 2005 sp. zn. 33 Odo 1117/2003, jenž byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2006, kde naznal, že povaha ustanovení § 517 odst. 2 ObčZ vylučuje, aby výše úroků z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí. Nejvyšší soud tedy v citovaném rozhodnutí naznal, že § 517 ObčZ odst. 2 je normou kogentní.

Bez akéhokoľvek zváženia odbornej diskusie, názorov v nej vyjadrených alebo aspoň odkazu na to, že táto diskusia je irelevantná a nejakého náznaku, prečo si to NS myslí.

Ponúkajú sa viaceré vysvetlenia (navzájom nevýlučné):

a) NS nečíta odbornú literatúru - asi nepravdepodobné, ale možné a v prípade, že pravdivé, veľmi smutné;

b) NS odbornú literatúru číta, ale vedome ignoruje - veľmi pravdepodobné, ale prečo? ešte smutnejšie;

c) NS odbornú literatúru číta, nesúhlasí s predostrenými argumentami (resp. riešením), ale nevie to odôvodniť, takže radšej celú vec zametie pod stôl - najpravdepodobnejšie... o smútku ani slovo, slzu roní slon.

Aká je cesta vpred? Odborné sympóziá, tam sú sudcovia vystavení tlaku, aby odôvodňovali rozhodnutia v diskusii, zoči voči argumentom. Publicistika - rozhovory so sudcami o tom, ako a prečo rozhodli nejakú vec tak, ako rozhodli (po vydaní rozsudku, prečo nie? aj tak je tam už konflikt... žeby sme niečo také začali na LF?). Otváranie súdov verejnosti, ústne jednania, na ktorých budú môcť právnici strán prednášať argumenty, sudcovia sa k nim budú vyjadrovať a zápisnice budú verejne dostupné. A iné!

Toto rozhodnutí bylo okrajově probíráno na 3. symposiu NS, zápis je zde: http://www.cak.cz/files/2678/BA_09_2009_web.pdf

Žel nikdo v plénu nevznášel argumenty proti kogentnosti ustanovení o výši úroků z prodlení.

Já osobně s Jurajem napadeným rozhodnutím souhlasím z toho důvodu, že ustanovení dopadá na nepodnikatele, kteří jsou ve smluvním vztahu slabší stranou, která si nemůže diktovat podmínky. A 7+ procent ročně považuji za dostatečně vysoký výnos investice.

Ochrana slabšej strany nie je dostatočný argument - NS judikuje, že § 517(2) ObčZ je kogentný bez ohľadu na ochranu slabšej strany. V prípade spotrebiteľských zmlúv ochranu slabšej strane poskytuje § 55 ObčZ.

Okrem toho, úrok z omeškania nemá len kompenzačnú funkciu, ale aj sankčnú - tj. okrem komenzácie časovej hodnoty peňazí (ktorá však pre niekoho môže byť podstatne vyššia, ak ho nezaplatenie napríklad doženie do úpadku) má aj dostatočne motivovať dlžníka k zaplateniu. Preto môže byť 7% p.a. celkom neprimerane nízky úrok.

V danom prípade šlo o zmluvu nemocnice s dodávateľom - aj keď nemocnica vystupovala v rámci plnenia svojej hlavnej činnosti, zdá sa, že formálne by požívala ochranu ustanovení o spotrebiteľských zmluvách (aj keď celkom neodôvodnene), a preto by výsledok sporu bol rovnaký. Ale argumentácia je zlá.

K těm možnostem:
1) Ne všichni soudci čtou (nebo stíhají číst) odbornou literaturu. Je úkolem asistena soudce k tomu připravit podklady. Takže bych začal u toho. Nicméně, senát 32 (dnes 23) obdornou literaturu čte, neboť na ni sem tam odkazuje.

V tomto případě bych ale viděl jiný problém a není to o ignoranci literatury (mezi námi, mám za to, že senát 32 by tuto otázku velice pravděpodobně řešil zcela jinak než senát 33, ale to jen tak na okraj). Jde však o tohle:

I. Pokud by chtěl senát 32 rozhodnout jinak, než senát 33, musel by danou věc vzít do velkého senátu. Jenže soudci senátu 32 (dnes tedy 23) nejsou hluší a slepí a patrně ví, že ve velkém senátu nemají šanci i z toho důvodu, že v kolegiu bylo rozhodnutí 33 Odo 1117/2003 schváleno drtivou většinou. Proto si myslím, že senát 32 23) udělal co udělal, neboť k vítězstí ve velkém senátu je třeba výrazná personální obměna NS.