Autoři:

Ústavní soud judikoval v řízení vedeném pod sp. zn.: II. ÚS 625/05, že obdobnou problematikou se Ústavní soud zabýval již několikrát, např. ve věci sp. zn. II. ÚS 190/94, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 87, ve věci sp. zn. I. ÚS 505/99, stejná sbírka, svazek 21, nález č. 25, či v nálezu I. ÚS 374/04 (databáze http://nalus.usoud.cz). Na prve uvedený nález také stěžovatelé upozornili, jak v řízení před obecnými soudy, tak i ve své ústavní stížnosti. V posledně uvedeném nálezu Ústavní soud znovu konstatoval, že na základě § 3 odst. 1 OZ, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníků. Dispoziční právo vlastníků lze sice výjimečně omezit zákonem, ovšem za předpokladu, že toto omezení respektuje zásadu, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Ústavní soud tak zastává konstantní stanovisko, že při užívání bytu bez právního důvodu nelze uložení povinnosti oprávněným (stěžovatelům) najít povinným (žalovaným) náhradní ubytování považovat za omezení vlastnického práva, ale jedná se o založení nové povinnosti vlastníkům, což není v souladu s ustanovením § 3 odst. 1 OZ.
Při úvahách o aplikovatelnosti ustanovení § 3 odst. 1 OZ na posuzovaný případ navíc nelze přehlédnout okolnosti případu, zejména postoj stěžovatelů a žalovaných k nastalé situaci. Stěžovatelé bezdůvodné užívání bytu žalovanými trpěli přes všechny problémy poměrně dlouhou dobu, snažili se chování žalovaných usměrnit a k podání žaloby přistoupili až v okamžiku, kdy se problémy začaly stupňovat. Žalovaní přinejmenším od konce roku 1996 věděli, že jim nesvědčí žádné právo opravňující je byt užívat. Již od této doby mohli vyvíjet intenzivní snahu o vyřešení své bytové situace. K řešení tohoto stavu však žádnou aktivitu nepodnikli, svým chováním navíc narušovali soužití v domě (dokonce slovně i fyzicky napadli stěžovatele), svévolným jednáním poškozovali dům i vybavení bytu a jejich platební morálka se přechodně zlepšila jen po dobu soudního řízení. Podle názoru Ústavního soudu nelze tyto obecnými soudy zjištěné závažné okolnosti případu opomíjet. Za situace, kdy žalovaní svým jednáním soustavně porušují dobré mravy v domě i své povinnosti vyplývající z (neoprávněného) užívání bytu, nelze jejich právnímu postavení s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 OZ poskytnout ochranu. Ostatně i judikát Nejvyššího soudu, na nějž v odůvodnění soud prvého stupně odkazuje (22 Cdo 1630/2002), uvádí, že o rozpor výkonu práv žalobce s dobrými mravy by nešlo v případě, že by žalovaní svévolně poškozovali práva žalobce ještě dalším závažným způsobem (např. poškozovali by dům, bezdůvodně odmítali platit přiměřenou částku za užívání domu apod.).
Je nepochybné, že vyřešení sociální situace žalovaných bylo napadenými rozhodnutími zcela přeneseno na stěžovatele způsobem, za který jim neposkytuje náhradu ani ten, v jehož prospěch se tak děje, ani stát. Ústavní soud je přesvědčen, že za popsané situace není povinností stěžovatelů - vlastníků nemovitosti - řešit bytovou a sociální situaci žalovaných. Ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého vlastnické právo nesmí být zneužito na újmu práv druhých, anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, umožňuje zákonodárci stanovit zákonem omezení vlastnického práva. Zákon takové omezení připustil v případech uvedených v § 711 až 712 OZ. Tato ustanovení se však vážou zcela nepochybně k nájmu bytu. Lze jen dodat, že podle platné právní úpravy i v případě existence nájemního vztahu může pronajímatel nájem bez přivolení soudu vypovědět s odkazem na ustanovení § 711 odst. 2 písm. a) či písm. b) OZ.

Nemáte oprávnění přidat názor. Přihlaste se prosím