Autoři:

Nejvyšší soud judikoval v řízení vedeném pod sp. zn.: 26 Cdo 358/2006, že soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 2628/2000, uveřejněný pod č. C 1174 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) dovodila, že ustanovení § 516 odst. 1 a § 570 obč. zák. jsou obecnými ustanoveními o závazcích a uplatní se i v právních vztazích nájmu bytu, neboť speciální ustanovení občanského zákoníku daný vztah upravující ( § 685 a násl.) neobsahují zvláštní úpravu a ani jejich použití nevylučují. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci, je rozhodná vůle jeho účastníků. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i výkladové pravidlo vyjádřené v § 35 odst. 2 obč. zák. (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, uveřejněné pod č. C 753 ve svazku 10 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále rozsudky Nejvyššího soudu z 8. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 893/2000, z 13. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2481/2003, a z 16. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 125/2004). Obsah právního úkonu lze však vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Na základě zjištěného skutkového stavu soud dovodil, že ustanovení § 516 odst. 1 obč. zák. (a § 570 obč. zák.) se uplatní se i v právních vztazích nájmu bytu a že nájemní smlouvu ze dne 13. května 2004 nelze - i přes konstatování obsažené v jejím bodě VII. - pokládat za dohodu, na jejímž základě by mohlo dojít ve smyslu § 516 odst. 1 obč. zák. ke změně stávajícího nájemního poměru žalovaných na dobu neurčitou na nájemní poměr na dobu určitou, a to proto, že vůle žalovaných, kterým svědčil ve vztahu k předmětnému bytu nájemní poměr na dobu neurčitou, nesměřovala k jeho změně (či k nahrazení) na nájemní poměr na dobu určitou bez možnosti zajištění bytové náhrady v případě jeho ukončení uplynutím sjednané doby nájmu. Poté uzavřel, že za této situace je nájemní smlouva ze dne 13. května 2004 neplatná podle § 39 obč. zák. (pro rozpor se zákonem), a že proto žalovaným svědčí ve vztahu k předmětnému bytu stále nájemní poměr na dobu neurčitou. Lze konstatovat, že odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil, když dospěl k závěru, že nájemní smlouva ze dne 13. května 2004 nebyla způsobilá vyvolat právní následek v podobě změny stávajícího nájemního vztahu žalovaných k předmětnému bytu, jestliže podle skutkového zjištění (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) vůle účastníků projevená ve smlouvě k vyvolání takovéhoto právního následku nesměřovala.

Nemáte oprávnění přidat názor. Přihlaste se prosím