Autoři:

Nejvyšší soud judikoval v řízení vedeném pod sp. zn.: 32 Cdo 922/2007, že smlouva o půjčce má určité odlišné pojmové znaky než smlouva o úvěru.

Zatímco ze smlouvy o úvěru vzniká věřiteli povinnost rezervovat a na žádost dlužníka poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše a dlužníkovi vzniká právo (nikoliv povinnost) úvěr čerpat a povinnost poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky, pak smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi peníze nebo jiné druhově určené věci a dlužník se zavazuje ve sjednané době peníze nebo jiné druhově určené věci vrátit. Ze smlouvy o úvěru lze plnit ve prospěch dlužníka i třetím osobám (např. úhradou faktur jeho dodavatelům), avšak smlouvou o půjčce lze přenechat peníze pouze dlužníkovi (popřípadě jeho zástupci). Smlouva o půjčce vznikne na rozdíl od smlouvy o úvěru až plněním věřitele. Předmětem smlouvy o úvěru jsou peněžní prostředky, je možno je poskytnout i převodem z účtu na účet, avšak na základě smlouvy o půjčce, věřitel přenechává dlužníkovi peníze, jako věci určené podle druhu, a tudíž přenechává pouze bankovky a mince (srov. názor Jany Marčanové, katedra práva Vysoké školy ekonomické Praha, článek "Úvěr nebo půjčku k podnikání?", uveřejněný v časopise Obchodní právo č. 11/1994).

I když obvykle je stranou, která se zavazuje poskytnout úvěr, zpravidla banka, obchodní zákoník umožňuje, aby věřitelem byla i jiná osoba, ať už právnická nebo fyzická. Věřitel nemusí být ani podnikatelem, protože smlouva o úvěru patří mezi tzv. absolutní obchody, které se řídí obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků závazkového vztahu (srov. Obchodní zákoník, komentář, I. Štenglová, S. Plíva, M. Tomsa a kol., 11. vydání r. 2006, C.H.BECK, komentář k § 497).

Nemáte oprávnění přidat názor. Přihlaste se prosím