Autoři:

Nejvyšší soud judikoval v řízení vedeném pod sp. zn.: 30 Cdo 535/2007, že při určení výše relutární satisfakce musí být přihlíženo k prvořadé satisfakční funkci přiznávané peněžité částky, kterou je sledováno zajistit odpovídající vyvážení a zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti postižené fyzické osoby (obdobně srovnej Karel Knap a Jiří Švestka, Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů, Právo a zákonnost č. 6/1991, str. 330 násl.).
Právo na ochranu zdraví je jedním z nejvýznamnějších práv týkajících se ochrany osobnosti. Nelze dovodit, že uplatnění nároků z titulu práva na ochranu osobnosti supluje, resp. doplňuje a rozšiřuje rozsah náhrady škody; jedná se o zcela svébytné a samostatné nároky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2007, sp. zn. 154/2007, uveřejněné v časopise Právní rozhledy pod číslem 23, ročník 2007).
Správný není závěr, že pro snížení náhrady nemajetkové újmy v penězích je podstatná skutečnost, že od doby, kdy vznikla nemajetková újma, do podání žaloby uplynulo třináct let s tím, "že z objektivního pohledu následky neoprávněného zásahu odeznívají."
Nároky uplatněné z titulu práva na ochranu zdraví a nároky na náhradu škody na zdraví jsou zcela samostatné nároky. Proto nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, pokud výši peněžitého zadostiučinění omezil s přihlédnutím k náhradě škody přiznané soudem.

Nemáte oprávnění přidat názor. Přihlaste se prosím