Autoři:

Nejvyšší soud judikoval v řízení vedeném pod sp. zn.: 29 Cdo 3478/2007, že otázkou důkazní síly soukromé listiny (bez přímé vazby na směnku) se Nejvyšší soud již ve své rozhodovací činnosti zabýval.
V rozsudku ze dne 10. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98 vysvětlil, že u soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel), a správnost (pravdivost). Popření pravosti listiny není pouhým popíráním (jako je tomu v případě popírání její pravdivosti), ale zahrnuje v sobě implicitně tvrzení, že údajný vystavitel listinu nepodepsal ani nevystavil.
Takové popření je proto dostatečně relevantní k tomu, aby pravost listiny musela být dokazována; břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně pravosti listiny je na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky.

Jakkoli je důkazní břemeno institutem procesního práva, okruh rozhodujících skutečností, které musí účastník v řízení tvrdit a následně též prokázat, je určován hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků. V případě sporu o zaplacení vlastní směnky (jejím výstavcem) je proto z ustanovení § 75 a § 78 odst. 1 ve spojení s § 28 zákona č. 191/1950 Sb. (tedy z hmotněprávních norem, jež upravují sporný právní poměr účastníků takového řízení) nutné dovodit, že žalobce je povinen tvrdit, že žalovaný se podpisem listiny, která vykazuje všechny znaky vlastní směnky (tj. vystavením směnky), zavázal, že žalobci zaplatí žalovanou částku, dosud tak však neučinil. Z tohoto břemene tvrzení pak pro žalobce vyplývá - jde-lio prokázání tvrzení o vystavení vlastní směnky - rovněž břemeno důkazní.

Úprava zkráceného směnečného řízení provedená v ustanovení § 175 o. s. ř. z tohoto pohledu (tj. z hlediska pravidel určujících rozsah a nositele důkazního břemene ve sporu o zaplacení směnky) žádnou odchylku nestanoví, když nepřisuzuje směnce jinou důkazní sílu než kterékoliv jiné soukromé listině, nezakládá právní domněnku její pravosti, ani neumožňuje, aby důkazní břemeno v průběhu řízení "přešlo" ze žalobce na žalovaného jen proto, že ve věci byl vydán směnečný platební rozkaz, tedy jinými slovy, že věc byla projednána a rozhodnuta (na místo sporného řízení) ve zkráceném rozkazním směnečném řízení (v obecné rovině k nemožnosti "přechodu" důkazního břemene srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003, jenž je veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu). Nelze si ostatně ani dost dobře představit, že závěr o tom, který z účastníků je povinen prokázat pravost předložené směnky (podpisu dlužníka na směnce), by mohl být závislý jen na tom, jaký procesní postup soud v dané věci zvolí.

Pro určení nositele důkazního břemene ohledně pravosti podpisu dlužníka na směnce proto není (nemůže být) významné, zda konkrétní věc bude projednána a rozhodnuta (směnečným platebním rozkazem) ve zkráceném směnečném řízení nebo zda ve věci bude rozhodnuto (rozsudkem) v "běžném" sporném řízení. Způsob projednání věci se projeví (může projevit) pouze v tom, že otázkou pravosti podpisu dlužníka na směnce se v prvním z uvedených případů bude moci soud zabývat (s ohledem na zásadu koncentrace námitkového řízení) jen tehdy, pokud žalovaný pravost směnky (pravost svého podpisu na směnce) ve včas podaných námitkách zpochybní. Nastane-li taková situace, ztrácí závěr, který si soud předběžně (bez vyjádření žalovaného a bez provedeného dokazování) před vydáním směnečného platebního rozkazu o pravosti předložené směnky učinil, pro další průběh řízení (tj. pro výsledek námitkového řízení) jakýkoliv význam a soud rozhodující o důvodnosti vznesených námitek posoudí uvedenou otázku podle stejných pravidel jako v jiných sporných řízeních.

Konečně nelze argumentovat ani tím, že důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek (tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků) nese vždy žalovaný. Takový (jinak nepochybně správný) závěr je totiž odůvodněn nikoli zvláštní procesní úpravou směnečného řízení, ale povahou uplatněného (abstraktního a nesporného) směnečného nároku a tím, že kauzálními námitkami (viz koncepce břemene tvrzení a důkazního břemene popsaná výše)se žalovaný brání proti povinnosti plnit existující směnečný závazek.

Závěr, podle kterého důkazní břemeno co do pravosti podpisu dlužníka na směnce tíží věřitele, který práva ze směnky uplatňuje, byl ostatně již zastáván také starší odbornou literaturou. Tak v díle František Rouček, Jednotný směnečný řád, Praha, 1941, str. 322, k výkladu ustanovení článku 69 nařízení č. 111/1941 Sb., kterým se vydává a zavádí jednotný směnečný řád, se uvádí, že nebudí-li směnka podezření, že se staly dodatečně změny obsahu, dokazuje věřitel jen pravost podpisu dlužníkova, naproti tomu nějaké změny směnky, které se staly po podpisu, musel by dokazovati dlužník. Stejně pak též v díle Karol Kizlink a Ján Spišiak, Zmenkové právo podĺa zákona č. 255/1941 Sl. z., na str. 382.

Lze tedy uzavřít, že popře-li žalovaný ve sporu o zaplacení vlastní směnky její pravost, leží důkazní břemeno ohledně pravosti směnky (pravosti podpisu žalovaného na směnce) na žalobci, který směnku k důkazu předložil a který ze skutečností v ní uvedených vyvozuje žalobou uplatněný nárok.

Nemáte oprávnění přidat názor. Přihlaste se prosím