Autoři:

Kdo někdy viděl muzikál Dáma na kolejích, si při pohledu na aktivity místopředsedy Krajského soudu v Brně, soudce Mgr. Jana Kozáka, musí občas představit ženský sbor, který v průběhu muzikálu opakovaně promlouvá do duše pani Kučerové, aby měla rozum… a myslela na děti. Soudci Kozákovi však bohužel asi sbor insolvenčních právniků nezpívá….

Na úvod. Soudce Kozák, jako místopředseda Krajského soudu v Brně, překvapivě rozhoduje téměř všechny velké insolvenční řízení, které se před tímto soudem rozhodují: Oděvní podnik, a.s. (OP Prostějov), lihovar Korfil, a.s., dřevarský podnik CE WOOD, a.s. (a jeho dceřinou společnost Javořice, a.s.), a celý koncern Kordárna, který se zabývá výrobou technických tkanin v Čechách i na Slovensku. Běžné insolvenční věci pak soudce Kozák, z důvodu své funkce místopředsedy soudu, projednává v menším rozsahu (a z důvodu specializace jsou mu přiděleny přednostně věci, kde je podán návrh na povolení reorganizace spolu s insolvenčním návrhem).

Překvapivě postupoval soudce Kozák například ve věci Oděvního podniku (KSBR 39 INS 398/2010). Na schůzi věřitelů, kde se měl volit věřitelský výbor, bez předešlého varování, k námitce věřitele Bc. Martina Adamíka, který pohledávku ve výši několika tisíc nabyl zhruba týden před touto schůzí, rozhodl bez jakéhokoliv odůvodnění, že Česká spořitelna, která Oděvní podnik dlouhodobě financovala a je největším věřitelem, nemůže být členem věřitelského výboru, protože by mohla být podjatá (viz. zápis ze schůze, položka B.22, s. 8). ČS okamžitě podala námitku podjatosti vůči soudci, takže se bohužel odůvodnění tohoto rozhodnutí soudce Kozáka nikdo nedozví.

Tvrzení o existenci vztahu ovládání mezi ČS a OP posléze rozvinul další zcela bezvýznamný věřitel, jistý pan František Konopásek (položka B.23). Z tvrzení Bc. Adamíka ani odůvodnění soudce Kozáka v protokolu o schůzi se nedá dozvědět, v čem viděli podjatost ČS, z této námitky je to zřejmé - ČS financovala OP, snažila se prosadit restrukturalizaci a do úvěrové dokumentace začlenila standardní kovenanty, mírně rozšířené s ohledem na probíhající restrukturalizaci. Pokud soudce Kozák považoval tato tvrzení za dostatečná pro odůvodnění nepotvrzení ČS do věřitelského výboru, měl toto své rozhodnutí řádně odůvodnit a umožnit ČS a ostatním věřitelům se ke věci vyjádřit - velcí bankovní věřitelé totiž občas překročí mez pro míchání se do řízení dlužníka, ze skutečností uvedených ve spisu však v případě OP a ČS nic takové nevyplývá. Taková námitka se musí řešit v plném důkazním řízení a nemůže zde probírat iniciativu soudce - pokud dva bezvýznamní věřitelé předkládají zmatečné návrhy, soudce je má zamítnout. Kdyby nějaký podobný návrh předložil velký věřitel, řádně ho odůvodnil a mohlo by o něm proběhnout řádné jednání, šlo by o jinou věc.

Ještě podivuhodněji postupuje soudce Kozák v případu Korfil. Rozhoduje namísto věřitelů o tom, kdo má být členem věřitelského výboru, mění pravidla hlasování stanovené insolvenčním zákonem, maže usnesení z protokolu, mění názor na to, zda někteří věřitelé (popřených pohledávek) mohou nebo nemohou hlasovat (protokol, položka B.64, s. 5), zabavuje právním zástupcům věřitelů telefony (srov. námitka podjatosti, položka B.70).

Svá rozhodnutí soudce Kozák do protokolu a ani písemně neodůvodňuje, takže není možné zjistit, co ho k nim vede. Přitom není zcela nemožné si takové důvody domyslet - množství subjektů vystupujících v insolvenčním řízení má bočné zájmy, jsou různě s dlužníkem propojeni a pod. Rozhodnutí soudce Kozáka se pak v jednotlivých případech dají interpretovat i tak, že se snaží chránit integritu tohoto řízení. Dají se však interpretovat i tak, že soudce hájí své (nebo něčí) zájmy a je ochoten provést cokoliv, aby zabránil vzniku procesní situace, kdy by protistrany - kterými jsou překvapivě zpravidla největší věřitelé - získali kontrolu nad průběhem řízení. Proto, a transparentnost a v souladu se všemi zásadami demokratického soudnictví, se důvody uvádět musí.

K námitkám podjatosti ze strany dlužníka i několika věřitelů pak ve věci Korfil rozhodl Vrchní soud v Olomouci, že soudce podjatý není (položka B.98, 3 VSOL 200/2009, 12.8.2009). To by mohlo být v pořádku, kdyby se VS věcí řádně zabýval. To však VS neudělal a prostě skonstatoval, že z rozhodování podjatost vyplývat nemůže - to, že soudce vnutil věřitelům své kandidáty za členy VV, je přece rozhodovací činností.

Z uvedeného je nakonec zejména zřejmé, že se mnoho věcí řeší nesprávnými nástroji a že insolvenční zákon má své rezervy.

Problémy s rozhodováním soudce řeší účastníci námitkami podjatosti namísto odvolání nebo otevřené diskuse před insolvenčním soudem. V insolvenčním řízení by se přitom námitka podjatosti, kterou tvůrci zákona řádně neupravili, měla správat jinak, než v běžném sporu, kde je času dost. Měla by zde být předběžná kontrola přes nějakou databázi a posléze by mělo být uplnatnění takové námitky téměř nemožné, zejména by nemělo mít její uplatnění vliv na možnost pokračovat v řízení. Pokud pak soudce rozhoduje věc, kde je podjat, nemělo by to mít vliv na průběh řízení - soudcům prostě v některých věcech důvěřovat musíme, proto je máme.

Své pochybnosti o nepodjatosti věřitelů a (věříme-li v benigní motivaci) touhu zajistit řádný průběh řízení pak soudce Kozák promítá do řízení z vlastní iniciativy, když právě v kolektivním řízení, které se žene vpřed samospádem a je zde dostatek stran, které mohou integritu řízení chránit, by měla být jeho role ještě pasivnější, než v běžných sporech. Nezbývá pak apelovat na všechny zúčastněné, aby měli rozum...

Nemáte oprávnění přidat názor. Přihlaste se prosím