Zrušení pokut v insolvenčním zákoně - proces nad výsledek?
Juraj Alexander, 02. 08. 2010 v 15:17
Ve věci Pl. ÚS 36/09 bude Ústavní soud k návrhu Vrchního soudu v Praze rozhodovat o zrušení § § 178, 179, 180, 181 a 182 insolvenčního zákona (viz zde). Jedná se o insolvenční řízení na dlužníka ProInex Coating, s.r.o. (KS Ústí nad Labem, 77 INS 3582/2008) a šlo o pokutu uloženou dle § 178 InsZ věřiteli - městu Ralsko.
Město přihlásilo pohledávku, kterou správce více než 50% popřel. Ve stanovené lhůtě město nepodalo žalobu na určení pravosti pohledávky a to (dle odvolání města) z důvodu, že právník města byl na operaci očí. Město však přijalo funkci ve věřitelském výboru a účastnilo se schůze věřitelů. Proto krajský soud uložil, bez předchozího jednání, varování nebo jiného postupu, městu pokutu ve výši rozdílu mezi přihlášenou a zjištěnou pohledávkou a odmítl pohledávku i v celé zbývající (zjištěné) části.
K odvolání města Vrchní soud podal návrh Ústavnímu soudu na zrušení uvedených ustanovení. Mírně překvapivě VS navrhl zrušení i § § 179, 181 a 182 InsZ, nutnost jejichž použití v tomto sporu není vůbec zřejmá, protože se zde nejedná o zajištění ani se neřeší otázka ručení (které má spíše než vůči obcím směrovat proti společnostem ze Karibiku aktivním v českých konkursech).
VS spatřuje protiústavnost penalizace za nadměrnou přihlášku (ztrátu pohledávky a pokutu) zejména v tom, že ustanovení nepodmiňuje penalizaci nedostatkem dobré víry a ani žádným jiným negativním důsledkem jednání věřitele v insolvenčním řízení. Zároveň tvrdí, že není možné text zákona interpretovat tak, že by pokutu bylo možné uložit pouze při zlé víře/negativních důsledcích jednání věřitele (tj. ústavně konformně). To je samozřejmě na zvážení.
Nicméně, domnívám se, že na rozdíl od zde již zmiňovaného rozhodnutí ve věci Pl. ÚS 14/10 by Ústavní soud neměl vykročit přímým směrem na míny a pustit se do souboje s insolvenčním zákonem, ale mohl by vyzvat odborníky na insolvenční právo (a ne pouze parlament, případně ministerstva) popřípadě právnické fakulty, aby se k věci vyjádřili. Nepochybně by takový procesní postup podstatně zvýšil kvalitu rozhodnutí a i přinesl do odborného diskurzu zajímavou formu v zahraničí známých tzv. amicus briefs, tj. jakýchsi vyjádření ze strany odborníků (profesorů) k tomu, jak by soud příslušnou otázku měl řešit. Je pochopitelné, že není v moci soudů znát každou oblast práva a právě vyjádření autorů určité velice komplexní právní úpravy, případně osob, které s ní dennodenně přicházejí do styku, bude mít podstatně vyšší vypovídací schopnost, než vyjádření úředníků z poslanecké sněmovny (jakkoliv může jít o kvalitní právníky, jejichž práci tímto vůbec nechci zlehčovat).
Podstatné víc šokující než samotné podkladové rozhodnutí insolvenčního soudu zde totiž je skutečnost, že soud tak rozhodl bez přechozího řízení anebo varování města, že by k tomu mohlo dojít a první možností města vyjádřit se k sankci bylo až odvolání. Ale o tom jindy.
ISIR pak umožňuje jednotlivá podání (stejně jako návrh VS Praha) zpřístupnit veřejnosti.
Město přihlásilo pohledávku, kterou správce více než 50% popřel. Ve stanovené lhůtě město nepodalo žalobu na určení pravosti pohledávky a to (dle odvolání města) z důvodu, že právník města byl na operaci očí. Město však přijalo funkci ve věřitelském výboru a účastnilo se schůze věřitelů. Proto krajský soud uložil, bez předchozího jednání, varování nebo jiného postupu, městu pokutu ve výši rozdílu mezi přihlášenou a zjištěnou pohledávkou a odmítl pohledávku i v celé zbývající (zjištěné) části.
K odvolání města Vrchní soud podal návrh Ústavnímu soudu na zrušení uvedených ustanovení. Mírně překvapivě VS navrhl zrušení i § § 179, 181 a 182 InsZ, nutnost jejichž použití v tomto sporu není vůbec zřejmá, protože se zde nejedná o zajištění ani se neřeší otázka ručení (které má spíše než vůči obcím směrovat proti společnostem ze Karibiku aktivním v českých konkursech).
VS spatřuje protiústavnost penalizace za nadměrnou přihlášku (ztrátu pohledávky a pokutu) zejména v tom, že ustanovení nepodmiňuje penalizaci nedostatkem dobré víry a ani žádným jiným negativním důsledkem jednání věřitele v insolvenčním řízení. Zároveň tvrdí, že není možné text zákona interpretovat tak, že by pokutu bylo možné uložit pouze při zlé víře/negativních důsledcích jednání věřitele (tj. ústavně konformně). To je samozřejmě na zvážení.
Nicméně, domnívám se, že na rozdíl od zde již zmiňovaného rozhodnutí ve věci Pl. ÚS 14/10 by Ústavní soud neměl vykročit přímým směrem na míny a pustit se do souboje s insolvenčním zákonem, ale mohl by vyzvat odborníky na insolvenční právo (a ne pouze parlament, případně ministerstva) popřípadě právnické fakulty, aby se k věci vyjádřili. Nepochybně by takový procesní postup podstatně zvýšil kvalitu rozhodnutí a i přinesl do odborného diskurzu zajímavou formu v zahraničí známých tzv. amicus briefs, tj. jakýchsi vyjádření ze strany odborníků (profesorů) k tomu, jak by soud příslušnou otázku měl řešit. Je pochopitelné, že není v moci soudů znát každou oblast práva a právě vyjádření autorů určité velice komplexní právní úpravy, případně osob, které s ní dennodenně přicházejí do styku, bude mít podstatně vyšší vypovídací schopnost, než vyjádření úředníků z poslanecké sněmovny (jakkoliv může jít o kvalitní právníky, jejichž práci tímto vůbec nechci zlehčovat).
Podstatné víc šokující než samotné podkladové rozhodnutí insolvenčního soudu zde totiž je skutečnost, že soud tak rozhodl bez přechozího řízení anebo varování města, že by k tomu mohlo dojít a první možností města vyjádřit se k sankci bylo až odvolání. Ale o tom jindy.
ISIR pak umožňuje jednotlivá podání (stejně jako návrh VS Praha) zpřístupnit veřejnosti.
Názory k článku Zrušení pokut v insolvenčním zákoně - proces nad výsledek?:
Martin Jasenský, 03. 08. 2010 v 12:23 - Ad JA
Jsem velmi zvědav, jak se Ústavní soud s tímto návrhem vyrovná. Pravdou je, že podobné sankce jsou v zahraničních insolvenčních úpravách – zejména anglosaských - časté. Vždy však musí být prokázán „fraud“, tedy zlý úmysl, resp. podvodné jednání. Současné znění § 178 IZ je ovšem koncipováno tak nešťastně, že může vést zcela k absurdním závěrům, kdy formalisticky uvažující soudce uplatní obě obě sankce proti „nebohému“ věřiteli, který např. - spoléhaje se na erudici znalce - uplatnil nepeněžitou pohledávku v určité výši či uplatnil v dobré víře pohledávku z titulu náhrady škody, která je často obtížně vyčíslitelná. Na tom nic nemění ani ustanovení § 180 a 182 IZ. Ustanovení neumožňuje soudci žádnou moderaci, ohled na okolnosti „hodné zvláštního zřetele“. Je tedy otázkou – neřeší-li ustanovení vůbec otázku zavinění – zda nemůže vést k protiústavnímu vyvlastnění zjištěné pohledávky bez náhrady. Ne náhodou je spolutvůrci zákona na všech školeních soudců i širší právnické veřejnosti doporučováno ustanovení aplikovat jen na extrémní fraudulentní případy. I to svědčí o tom, že by se jeho znění mělo změnit. Pak je ovšem otázkou, zda zavádět zvláštní „insolvenční delikty“ a nevystačit s důslednou aplikací úpravy trestněprávní...
Nejsem si zcela jist, zda postup s využitím „amicus briefs“ je v těchto případech zcela namístě. Okruh těchto nesporně erudovaných odborníků na insolvenční právo je totiž v naší české kotlině docela úzký a téměř není možné narazit na někoho, kdo by nebyl tak trochu spoluautorem či ideovým otcem zákonné předlohy. Takové vyjádření pak je jistě zatíženo lidsky zcela pochopitelnou snahou o sebeospravedlnění. Je někdy prostě dobré uvědomit si provázanost právního řádu jako celku a nechat posoudit specifickou otázku ústavními soudci bez jakékoli ingerence specialistů, čímž neříkám, že neodborně. Ústavní soudci jsou přece ve své většině také bývalými soudci obecných soudů, advokáty či pedagogicky činnými právníky. Mají své asistenty, jejichž prací by snad mělo být dlouhé týdny pronikat do tajů jednotlivých právních odvětví a přečíst stohy literatury, zahraniční nevyjímaje, aby věc náležitě připravili pro soudce zpravodaje a celé plénum.
Nejsem si zcela jist, zda postup s využitím „amicus briefs“ je v těchto případech zcela namístě. Okruh těchto nesporně erudovaných odborníků na insolvenční právo je totiž v naší české kotlině docela úzký a téměř není možné narazit na někoho, kdo by nebyl tak trochu spoluautorem či ideovým otcem zákonné předlohy. Takové vyjádření pak je jistě zatíženo lidsky zcela pochopitelnou snahou o sebeospravedlnění. Je někdy prostě dobré uvědomit si provázanost právního řádu jako celku a nechat posoudit specifickou otázku ústavními soudci bez jakékoli ingerence specialistů, čímž neříkám, že neodborně. Ústavní soudci jsou přece ve své většině také bývalými soudci obecných soudů, advokáty či pedagogicky činnými právníky. Mají své asistenty, jejichž prací by snad mělo být dlouhé týdny pronikat do tajů jednotlivých právních odvětví a přečíst stohy literatury, zahraniční nevyjímaje, aby věc náležitě připravili pro soudce zpravodaje a celé plénum.
Nemáte oprávnění přidat názor. Přihlaste se prosím