Zajištěný věřitel se při oddlužení uspokojuje zvlášť z prodeje zástavy, a to jen za předpokladu, že svou pohledávku do insolvenčního řízení řádně přihlásí, jeho pohledávka je při přezkumném řízení zjištěna a takový věřitel požádá insolvenčního správce o prodej této zástavy. Tento postup popisuje insolvenční zákon v § 409 odst. 3: „Majetek, který slouží k zajištění, zpeněží insolvenční správce po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, nejdříve však po zjištění pravosti výše a pořadí zajištěné pohledávky, požádá-li o to zajištěný věřitel. Výtěžek zpeněžení vydá zajištěnému věřiteli; přitom postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.“ a v návaznosti také § 293 IZ, který správci ukládá řídit se pokyny zajištěných věřitelů směřujícími ke zpeněžení zástavy.

Dlužníci však, z pochopitelných důvodů, o své majetky přicházet nechtějí. Poslední dobou se tak hojně rozmáhá model, kdy ještě před podáním insolvenčního návrhu, ale i v době od schválení oddlužení vyjednávají dlužníci se zajištěným věřitelem (např. bankou, která poskytnula dlužníku hypotéku na nemovitost) separátní dohody o tom, že tuto hypotéku budou dál hradit mimo insolvenční řízení (často je to totiž to jediné, co dlužník ze všech svých dluhů doposud pravidelně hradil), resp. tuto pohledávku za dlužníka bude hradit třetí osoba a banka tak insolvenčnímu správci pokyn k prodeji zástavy neuloží.

Dlužník má však v režimu oddlužení za povinnost ve smyslu ust. § 412 odst. 1 písm. f) neposkytovat nikomu z věřitelů žádné zvláštní výhody a tato kolize nastává minimálně v momentě, kdy je zajištěných věřitelů více a dlužník o jejich existenci při svém vyjednávání ani nemusí vědět (exekutor se svou exekuční zástavou, finanční úřad či ČSSZ se svou zástavou z rozhodnutí správního orgánu apod.). V takovém případě podle § 293 IZ správci ukládají pokyny směřující ke zpeněžení zástavy zajištění věřitelé společně. Novela insolvenčního zákona, která bude platit od 1.1.2014 přináší jistou změnu, kdy pokyn pokyny ke zpeněžení správci uděluje zajištěný věřitel se svou zástavou, jejíž vznik je v pořadí jako první (většinou právě banka, která poskytnula dlužníku hypotéku). Ostatní zajištění věřitelé se však v režimu oddlužení uspokojují také pouze z prodeje zástavy, takže v momentě, kdy dlužník s bankou uzavře separátní dohodu a banka pokyn k prodeji správci nevydá, ostatní zajištění věřitelé se v průběhu oddlužení dlužníka neuspokojí. Navzdory ustanovení § 414 odst. 4 IZ, podle kterého při osvobození dlužníka od zbytku nezajištěných dluhů zůstává zajištěnému věřiteli, který po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře nepožádal o zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku, lze očekávat, že v takovém případě budou tito ostatní zajištění věřitelé spravedlivě požadovat prodej zástavy realizovat. Separátní dohoda dlužníka se v takovém případě míjí účinkem a dlužník ve svém konečném důsledku o nemovitost stejně přijde.

Martin Svoboda

Vďaka za otvorenie tejto veľmi zaujímavej témy. Nepoznám síce do detailov zákutia českého insolvenčného práva, avšak z toho čo uvádzate je zrejmé, že v ČR sa celkom rozvinulo využívanie inštitútu, ktorý je známy v USA ako „Reaffirmation Agreement“. Ako sa možno k tomu dočítať(keďže prax v USA je nám tiež dosť vzdialená), tam má takáto dohoda svoje pravidlá a schvaľuje ju konkurzný súd. V SR a zrejme obdobne aj v ČR sa tvárime, že nič také neexistuje. S ohľadom na § 93 ods. 2 nášho ZKR v SR ani nemôže.
Iná je samozrejme otázka, či je takýto inštitút možné zaviesť a za akých podmienok by to bolo možné.
Ak právna úprava by pripúšťala „Reaffirmation Agreement“ a ak by išlo o prípad, kedy je záložný dlžník totožný s úpadcom, záujem týchto skupín veriteľov by bol diametrálne odlišný. Veľa by pritom záviselo od pomeru hodnoty zabezpečenia a expozície záložného veriteľa. Ak zabezpečený veriteľ má pohľadávku 100 a hodnota zabezpečenia je 1000, tak nezabezpečení veritelia sa môžu cítiť spravodlivo „dotknutí“.
V terajšej úprave podľa nášho ZKR sú podľa mňa nútení nevyhnutne sa dohodnúť / § 93 ods. 2, § 84 ods. 2, 82 ods. 2 písm. b) a c) /, lebo inak hrozí riziko, že o speňažení rozhodne súd. Speňaženie je v podstate jediným možným spôsobom riešenia zabezpečovacieho práva (v pomeroch SR).Možnože som to len narýchlo preletel, ale v českom INSZ nevidím riešenie obdobné slovenskému § 84.
Pri zavedení „Reaffirmation Agreement“ by bolo potrebné stanoviť podmienky transparentnosti prijatia a „kontrolu“ zo strany súdu, ktorý by mohol povedať, že dohoda poškodzuje napr. záujem nezabezpečených veriteľov. Na takéto kvalifikované stanovisko by však súd potreboval vedieť dosť veľa o pohľadávke zabezpečeného veriteľa a o hodnote zabezpečenia. V každom prípade ani v pomeroch mimokonkurzných si „nezabezpečení“ veritelia veľmi nepomôžu, keďže v zmysle pravidla uvedeného v § 151h ods. 6 OZ (neviem, či v ČR také niečo je), exekučné konanie na záloh možno viesť iba vtedy, ak oprávneným je záložný veriteľ alebo ak záložný veriteľ s exekúciou súhlasí. Riešenie napätia medzi záložnými veriteľmi a ostatnými veriteľmi nie je teda len problémom konkurzu. Zákonodarca zvolil pri tomto zjavne riešenie jednoduché, pričom je pravdou, že v situácii, ak pohľadávka prednostného záložného veriteľa je 100 a hodnota zabezpečenia 1000, asi všetci cítime, že toto riešenie nie je voči neprednostným záložným veriteľom „fér“ – prednostný záložný veriteľ môže takto chrániť (často ekonomicky neodôvodnene) ekvitu dlžníka, ktorá by inak mohla byť distribuovaná medzi jeho iných veriteľov. Možnože si túto schému na ochranu ekvity vytvorí aj sám dlžník  a ani by som sa nečudoval, keby do tejto schémy ochrany ekvity bola zakomponovaná aj banka.
Inak, ak sa pozerám na § 414 ods. 4 INSZ, celkom by ma zaujímalo, či je to šťastné riešenie najmä v takom prípade, ktorý popisujem, že zabezpečenie má hodnotu 1000 a pohľadávka zabezpečeného veriteľa len 100. Dlžníkovi stačí vydržať plniť podmienky oddlženia (napr. pomôže mu rodina) a po oddlžení mu zostane ekvita v hodnote 900. A aj keby sa zabezpečenie neskôr speňažovalo a bude sa riešiť otázka, čo s hyperochou, zaujme sa zrejme názor, že táto sa odovzdá dlžníkovi.
Do budúcna by preto pri umožnení „Reaffirmation Agreement“ malo prijať také pravidlo, že v prospech (nezabezpečených, seniorných) veriteľov z oddlženia sa zriadi na zálohu napr. sudcovské záložné právo (ako juniorné) a pri defaulte (ale nielen pri ňom) dlžníka po oddlžení bude táto ekvita dlžníka distribuovaná medzi seniorných veriteľov. K tomu by malo pribudnúť ešte počas riešenia úpadku smerom reštrukturalizačným (reorganizačným), niečo ako inštitút „Lien Stripping“, aby sa ešte počas tohto procesu vyriešili najmä neprioritné zabezpečovacie práva. To preto, že je potrebné postaviť si adekvátnu otázku: „kto je zabezpečeným veriteľom“ pre účely insolvenčné? Ten, kto to o sebe tvrdí, alebo len ten, koho zabezpečovacie právo je kryté hodnotou zabezpečenia?

Pokud je zřejmé, že zástava má hodnotu 1000 a pohledávka zajištěného věřitele pouze hodnotu 100, měl by v tento moment zasáhnout insolvenční správce, který primárně zastupuje zájmy věřitelů a ne zájem dlužníka či samotného zajištěného věřitele, protože je zřejmé, že ze zpeněžení zástavy lze uspokojit i nezajištěné věřitele lépe, než by tomu bylo po dobu pěti let, kdy nezajištění věřitelé dostanou např. pouze 30 % svých přihlášených pohledávek. Otázkou zůstává jak toho dosáhnout, protože je již projudikováno, že hyperocha zůstává dlužníku, a to jednoduše z důvodu dispozičních oprávnění dlužníka ke svému majetku (a to i finančnímu), která povolením oddlužení nepřechází na insolvenčního správce, ale zůstávají dlužníku. Nelze tak dlužníka nutit k tomu, aby dobrovolně vydal nezajištěným věřitelům tento přebytek z prodeje zástavy.
Soud i insolvenční správce by tak měl již v počátku oddlužení, ještě před prohlášením způsobu jeho řešení zkoumat, zda není pro věřitele výhodnější oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužníka. Věřitelé dlužníka mají také při schůzi věřitelů možnost vyjádřit se ke způsobu oddlužení dlužníka, avšak na přezkumná řízení a schůze věřitelů zpravidla nikdo z věřitelů nechodí.
Dalším způsobem jak sáhnout na případnou hyperochu z prodeje zástavy, je z pozice insolvenčního správce a v zájmu i ostatních nezajištěných věřitelů podat insolvenčnímu soudu návrh, aby poslal dlužníka do konkursu a zpeněžovat zajištěný majetek až v režimu konkursu - tedy případná hyperocha by automaticky mohla sloužit k uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek nezajištěných věřitelů. Jak by se tento konstrukt tvářil insolvenční soud nevím.
To, že dlužník v průběhu oddlužení uspokojí nezajištěné věřitele ve výši např. pouze 30 %, zároveň se domluví se zajištěným věřitelem, že pokyn k prodeji zástavy nevydá, a to i za plného vědomí, že majetek tvořící zástavu má mnohem vyšší hodnotu než pohledávka zajištěného věřitele, a v konečném důsledku soud osvobodí dlužníka od zbytku dluhů a jemu přitom zbude majetek vysoké hodnoty, mi přijde vůči věřitelům přinejmenším neetické a jak jste již uvedl ve své reakci - tito se skutečně mohou - a nutno říci, že spravedlivě - citit dotknutí.
Insolvenční zákon separátní dohody dlužníka se zajištěným věřitelem nijak neupravuje, naopak ponechává pouze a jen na zajištěném věřiteli, zda požádá insolvenčního správce o zpeněžení zástavy v rámci insolvenčního řízení dlužníka. Nakolik nahrává tento stav i zajištěnému věřiteli, kterému následně pro svou zástavu zbude čistá nemovitost oproštěná od možných budoucích exekučních zástav věřitelů jejich pohledávky zanikly, nechám na případnou diskusi...
Model soudcovské zástavy ve prospěch nezajištěných věřitelů se mi líbí - vyřešil by otázku dispozičních oprávnění k případnému přebytku ze zpeněžení zástavy a pro nezajištěné věřitele by byl i spravedlivější.