Autoři:

Ústavní soud judikoval v řízení vedeném pod sp. zn.: I. ÚS 191/05, že:

1. Je nepochybné, že každý má právo zaznamenávat své vlastní telefonické hovory. Pokud volající uskutečňuje telefonát, lze dovozovat, že tím konkludentně souhlasí i s možným pořízením zvukového záznamu tohoto telefonátu.
2. Magnetofonový záznam telefonického hovoru fyzických osob je záznam projevů osobní povahy hovořících osob a takový záznam může proto být použit (i jako důkaz v občanském soudním řízení) zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru.
3. Jestliže soudy připustily provedení důkazu přečtením záznamu telefonických hovorů proti výslovnému nesouhlasu jednoho z účastníků hovoru, došlo tím k zásahu do jeho základního práva na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem podle čl. 13 Listiny - a důsledně vzato i do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny - a důkaz jako takový je třeba považovat za nepřípustný.
   

Citované rozhodnutí ruší rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 1224/2004, komentované v Salvia Bloku před dvěmi lety. Je otázkou, jak se s tím v budoucnosti vypořádá Nejvyšší soud. Dle mého názoru by měl mít volaný možnost záznam hovoru v civilním řízení použít. Například pokud mi zákazník zavolá a sdělí objednávku "dovezte tři tuny koksu" a poté tvrdí, že si nic neobjednal, nevidím důvod, proč bych nemohl u soudu použít záznam za účelem prokázání vzniku ústní smlouvy.
Obdobný by mohl být případ, kdy není vyhotovován zápis z obchodního jednání, který by podepisovaly obě strany, ale pouze audiozáznam, jenž je po skončení jednání podepsán elektronickým podpisem obou stran - za účelem zajištění integrity. Tento záznam by pak při akceptaci argumentace ÚS nemohl být použit bez souhlasu druhé strany.

Nemáte oprávnění přidat názor. Přihlaste se prosím