Autoři:

Vrchní soud v Olomouci dospěl v řízení vedeném pod sp. zn.: VSOL 4 Cmo 322/2014 k právnímu závěru, že ve směnečném řízení ustanovení § 14b advokátního tarifu nelze aplikovat.

Za rozhodné považoval, že na základě Ústavního nálezu Pl. ÚS 25/12 , jakož i důvodové zprávy k vyhlášce č. 120/2014 Sb., nelze vůbec usuzovat na to, že byl sledován cíl omezit náhradu nákladů řízení advokáta i ve směnečných řízeních, která mají zcela jinou povahu než jiná řízení, o nichž se v nálezu Ústavního soudu hovoří. U žalob na vydání směnečného platebního rozkazu nelze totiž uvažovat o tom, že se v zásadě liší jen údaji o žalovaných a žalované částce, byť na základě charakteru směnky lze očekávat, že tvrzení nemohou být o směnce jiná, než jaké jsou údaje v ní uvedené. Nelze tedy uvést, že by se směnečné návrhy na vydání směnečných platebních rozkazů lišily jen v údaji o žalovaných a žalované částce. Naopak vzhledem k charakteru směnečného řízení je třeba konstatovat, že advokát již při převzetí a přípravě zastoupení žalobce (úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a/ advokátního tarifu) se musí seznámit nejen s textem směnečné listiny, ale od žalobce též zjistit případnou kauzu směnky, neboť při podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu musí mít informace i jiné, než vyplývají ze směnečné listiny, a to zejména v případě, kdy směnka plní funkci zajišťovací, a musí být jako zástupce žalobce připraven na možně námitky ze strany žalovaného, respektive žalovaných, ať už jde o výstavce nebo avalisty.

Otázku, kolik směnečných žalob žalobce u soudu prvního stupně podal, v návaznosti na výše uvedené považoval Vrchní soud v Olomouci za právně irelevantní.

Nemáte oprávnění přidat názor. Přihlaste se prosím