lexforum.cz



Načítám ...

 

Poslední komentáře:

Načítám ...

Autoři:

Milan Kvasnica (160)
Juraj Gyarfas (111)
Juraj Alexander (49)
Jaroslav Čollák (39)
Tomáš Klinka (26)
Kristián Csach (26)
Martin Maliar (25)
Milan Hlušák (22)
Martin Husovec (13)
Branislav Gvozdiak (12)
Tomáš Čentík (9)
Martin Friedrich (9)
Zuzana Hecko (9)
Michal Novotný (7)
Xénia Petrovičová (6)
Peter Kotvan (6)
Petr Novotný (6)
Adam Zlámal (6)
Lexforum (5)
Robert Goral (5)
Maroš Hačko (4)
Ján Lazur (4)
Petr Kolman (4)
Josef Kotásek (4)
Monika Dubská (4)
Pavol Szabo (4)
Natália Ľalíková (4)
Radovan Pala (4)
Ladislav Hrabčák (3)
Denisa Dulaková (3)
Ivan Bojna (3)
Josef Šilhán (3)
Ondrej Halama (3)
Jakub Jošt (3)
Adam Valček (3)
Pavol Kolesár (3)
Peter Pethő (3)
Bob Matuška (2)
Lukáš Peško (2)
Zsolt Varga (2)
Ludmila Kucharova (2)
Andrej Kostroš (2)
Marek Maslák (2)
Jiří Remeš (2)
Martin Serfozo (2)
Martin Gedra (2)
Michal Hamar (2)
Jozef Kleberc (2)
Anton Dulak (2)
Marián Porvažník (2)
Roman Kopil (2)
Richard Macko (2)
Juraj Straňák (2)
Gabriel Volšík (2)
Dávid Tluščák (2)
Peter Varga (2)
Juraj Schmidt (2)
Maroš Macko (2)
Jaroslav Nižňanský (1)
Slovenský ochranný zväz autorský (1)
Tibor Menyhért (1)
Petr Kavan (1)
Martin Šrámek (1)
Tomáš Pavlo (1)
Natalia Janikova (1)
Tomáš Demo (1)
Ruslan Peter Gadaevič (1)
Radoslav Pálka (1)
Paula Demianova (1)
Marcel Ružarovský (1)
Juraj Lukáč (1)
Lucia Palková (1)
Eduard Pekarovič (1)
jaroslav čollák (1)
Tomáš Ľalík (1)
Nina Gaisbacherova (1)
Michaela Stessl (1)
Vladimir Trojak (1)
Jakub Mandelík (1)
Tomas Kovac (1)
Ivan Priadka (1)
Gabriel Závodský (1)
Vladislav Pečík (1)
Vincent Lechman (1)
Dušan Rostáš (1)
Igor Krist (1)
Viliam Vaňko (1)
Martin Galgoczy (1)
Dušan Marják (1)
Martin Svoboda (1)
Robert Vrablica (1)
Katarína Dudíková (1)
Miriam Potočná (1)
Zuzana Adamova (1)
Matej Gera (1)
Pavel Lacko (1)
Emil Vaňko (1)
David Halenák (1)
Roman Prochazka (1)
Robert Šorl (1)
Michal Jediný (1)
Adam Pauček (1)
David Horváth (1)
Peter K (1)
Peter Janík (1)
Peter Kubina (1)
Marcel Jurko (1)
Martin Bránik (1)
Róbert Černák (1)
peter straka (1)
Jana Mitterpachova (1)
Zuzana Kohútová (1)
I. Stiglitz (1)
Ivan Michalov (1)
Ján Pirč (1)
Tomáš Korman (1)
Martin Poloha (1)
Zuzana Klincová (1)
Bystrik Bugan (1)
Matej Kurian (1)
Petr Steiner (1)
Ondrej Jurišta (1)
Pavol Mlej (1)
lukasmozola (1)
Peter Marcin (1)
Ladislav Pollák (1)
Nora Šajbidor (1)
Ivan Kormaník (1)
Lucia Berdisová (1)
Marián Porvažník & Veronika Merjava (1)
Zuzana Bukvisova (1)
Bohumil Havel (1)
lukas.kvokacka (1)
Martin Hudec (1)
Michal Ďubek (1)
Matej Košalko (1)
Martin Estočák (1)

Nálepky:

Načítám ...



Napsat nový článek


rss feed rss

rss feed rss - názory


O Lexforum.cz



Načítám ...

Pomůcky pro advokáty:

salvia
Judikatura
Předpisy
Rejstříky
Výpočty

Nové předpisy:

Načítám ...

Zodpovednosť za škodu spôsobenú nepredložením prejudiciálnej otázky

Juraj Gyarfas, 12. 09. 2015 v 09:30

Rád by som stručne upozornil na nedávne rozhodnutie, ktorým Súdny dvor EÚ potvrdil, že doktrína zodpovednosti členských štátov za porušenie povinnosti vyplývajúcej z práva EÚ sa aplikuje aj v prípade nepredloženia prejudiciálnej otázky podľa čl. 267 ZFEÚ.

Zásada zodpovednosti štátu za škodu spôsobenú porušením EÚ vyplýva z ustálenej judikatúry SDEÚ. Korene tejto doktríny siahajú do 60-tych rokov (vec 6/60 Humblet, neskôr vec 60/75 AIMA). V učebniciach sa ako základný kameň zväčša uvádza rozhodnutie Francovich (C-6/90 a C-9/90) a neskôr Brasserie du Pecheur (C-46/93 a C-48/93).

Taktiež bolo opakovane judikované, že zodpovednosť zakladá aj porušenie práva EÚ zo strany vnútroštátnych súdov (vec C-224/01 Köbler a vec C-173/03 Traghetti).

Vyvodzovanie následkov z porušenia európskeho práva súdmi je však vzhľadom na súdnu nezávislosť pomerne citlivé (preto aj Komisia v týchto prípadoch nerada iniciuje infringement konanie, aj keď aspoň jedna lastovička podľa mojich vedomostí už bola). Týchto prípadov tak nie je veľa a na tento nedávny rozsudok som preto chcel upozorniť.

Ide o vec C-160/14 João Filipe Ferreira da Silva e Brito a i./Estado português (tlačová správa tu). Skutkové pozadie kauzy je nasledovné. Zamestnanci Air Atlantis sa po hromadnom prepustení domáhali opätovného prijatia v spoločnosti TAP na základe údajného prechodu pracovnoprávnych vzťahov z dôvodu prevodu hospodárskej jednotky podľa smernice 2001/23/ES. Podľa portugalských súdov nešlo o prevod hospodárskej jednotky v zmysle uvedenej smernice a žalobu preto zamietli. Supremo Tribunal de Justica pritom nepovažoval za potrebné predložiť prejudiciálnu otázku, pretože o výklade smernice nemal žiadne pochybnosti.

Neúspešní zamestnanci sa tak vydali na ďalšiu odyseu a pred portugalskými súdmi žalovali náhradu škody spôsobenej nepredložením prejudiciálnej otázky v primárnom konaní. V rámci tohto konania prvostupňový súd predložil prejudiciálnu otázku a SDEÚ rozhodol, že Supreme Tribunal sa nielen mýlil vo výklade smernice, ale okrem toho porušil povinnosť predložiť prejudiciálnu otázku podľa čl. 267 ZFEÚ a Portugalsko je tak povinné nahradiť zamestnancom vzniknutú škodu.

SDEÚ tiež dodal, že vo svetle práva EÚ nemožno aplikovať pravidlo portugalského práva, podľa ktorého by nárok na náhradu škody mohol vzniknúť len v prípade zrušenia chybného rozhodnutia, keďže to je v prípade rozhodnutia Najvyššieho súdu prakticky vylúčené.

Ostáva len doplniť, že k spornému prepusteniu žalujúcich zamestnancov došlo k roku 1993 (!). A to ešte stále nie sú na konci. Mlyny melú pomaly ...


Názory k článku Zodpovednosť za škodu spôsobenú nepredložením prejudiciálnej otázky:


  Tomas Kovac, 28. 09. 2015 v 23:08 - acte clair

SDEÚ prostredníctvom Ferreira da Silva odkázal národným súdom, že pri riešení otázky položiť alebo nepoložiť prejudicálku má doktrína acte clair svoje limity a presvedčenie súdu o tom, že otázka je dostatočne zrejmá, nie je postačujúce, ak aplikácia danej normy nie je zrejmá naprieč členskými štátmi.

Nemožno však povedať, že týmto rozhodnutím súdy stratili možnosť sa jednoducho odvolať na acte clair, ak prejudiciálku položiť nechcú (samozrejme po splnení ostatných podmienok, ku ktorým SDEÚ dospel vo veci Cilfit a ostatných). SDEÚ totiž v ten istý deň, ako rozhodol vo veci Ferreira da Silva, rozhodol aj v spojenej veci C-72/14 a C-197/14 X.

Vo veci X rozhodol luxemburský súd tak, že holandský najvyšší súd nebol povinný položiť prejudiciálku, keďže bolo len na ňom, aby posúdil, či aplikácia danej normy je tak jednoznačná, že neexistuje priestor na nijaké rozumné pochybnosti, hoci holandský súd nižšieho stupňa položil v podobnej veci týkajúcej sa úplne rovnakej problematiky SDEÚ prejudiciálnu otázku (najvyšší súd nebol povinný na odpoveď SDEÚ na otázku nižšieho stupňa ani počkať).

Z daných rozhodnutí teda sa dá prečítať asi len to, že testom pre posúdenie povinnosti položiť prejudiciálnu otázku v týchto prípadoch bude, či nejednoznačnosť existuje na úrovni jedného alebo sa nejednoznačnosť danej otázky rieši na úrovni viacerých členských štátov.

V konečnom dôsledku, právni zástupcovia môžu rozhodnutie vo veci Ferreira da Silva len privítať, SDEÚ bude mať možno viac roboty a na národné súdy budú asi kladené väčšie nároky, keďže okrem zodpovednosti za škodu, ako spomínal Juraj, môže svojvoľné nepoloženie prejudiciálnej otázky znamenať aj odňatie práva na zákonného sudcu.

  Juraj Gyarfas, 24. 04. 2016 v 22:12 - k porušeniu práva na zákonného sudcu

"Wird trotz Vorlagepflicht nicht vorgelegt, wird freilich das Recht der Parteien auf den gesetzlichen Richter gem Art 83 Abs 2 B-VG verletzt." (Kodek, G.E., Mayr, P.G. Zivilprozessrecht. 3. Aufl. facultas: Wien, 2016, s. 328)

  Juraj Gyarfas, 30. 07. 2016 v 18:42 - Tomášová

Zaujímavé rozhodnutie SDEÚ k zodpovednosti štátu za rozhodovanie súdov v rozpore s právom EÚ, avšak predtým, než bolo právo EÚ v konkrétnej otázke interpretované judikatúrou SDEÚ:

"1. Zodpovednosť členského štátu za škodu spôsobenú jednotlivcom z dôvodu porušenia práva Únie rozhodnutím vnútroštátneho súdu môže vzniknúť iba vtedy, ak toto rozhodnutie vydáva súd tohto členského štátu rozhodujúci v poslednom stupni, čo v prípade sporu vo veci samej prináleží overiť vnútroštátnemu súdu. Ak ide o tento prípad, rozhodnutie tohto vnútroštátneho súdu rozhodujúceho v poslednom stupni môže založiť dostatočne závažné porušenie práva Únie umožňujúce vznik uvedenej zodpovednosti len vtedy, ak uvedený súd zjavne porušil uplatniteľné právo, alebo ak k tomuto porušeniu došlo napriek existencii riadne ustálenej judikatúry Súdneho dvora v danej oblasti.

Nemožno sa domnievať, že vnútroštátny súd, ktorý pred rozsudkom zo 4. júna 2009, Pannon GSM (C‑243/08, EU:C:2009:350), v rámci exekučného konania o rozhodcovskom rozsudku, ktorým sa vyhovelo žalobe o zaplatenie pohľadávok na základe zmluvnej podmienky, ktorá sa má považovať za nekalú v zmysle smernice Rady 93/13/EHS z 5. apríla 1993 o nekalých podmienkach v spotrebiteľských zmluvách, nepreskúmal ex offo nekalý charakter tejto podmienky, hoci disponoval právnymi a skutkovými okolnosťami potrebnými na tento účel, zjavne nerešpektoval judikatúru Súdneho dvora v tejto oblasti, a preto sa dopustil dostatočne závažného porušenia práva Únie.

2. Pravidlá o náhrade škody spôsobenej porušením práva Únie, ako sú pravidlá týkajúce sa ohodnotenia takej škody alebo vzťahu medzi žalobou o náhradu tejto škody a ostatnými prípadne dostupnými prostriedkami nápravy, upravuje právny poriadok každého členského štátu pri rešpektovaní zásad ekvivalencie a efektivity.
"

C‑168/15, Tomášová proti Slovenskej republike – Ministerstvu spravodlivosti SR, Pohotovosti s.r.o.

  Juraj Gyarfas, 26. 01. 2017 v 23:43 - povinnosť predložiť prejudiciálnu otázku

"Každý národný súd je povinný iniciovať prejudiálne konanie v prípadoch, ak sa zamýšľa odchýliť od konštantnej judikatúry Súdneho dvora EÚ." (Kotrecová, A., Števček, M. In: Števček, M., Ficová, S., Baricová, J., Mesiarkinová, S., Bajánková, J., Tomašovič, M., a kol. Civilný sporový poriadok. Komentár. Praha : C. H. Beck, 2016, s. 622).

  Juraj Gyarfas, 05. 04. 2018 v 18:18 - NSS ČR k zodpovednosti za porušenie práva EÚ

"Je-li dle čl. 5 odst. 5 Evropské úmluvy tomu, kdo byl zajištěn v rozporu se zákonem, garantováno právo na odškodnění, pak toto právo zároveň, vzhledem k shodnému obsahu čl. 6 Listiny základních práv EU, vyplývá přímo z unijního práva. Faktickým vyloučením soudního přezkumu i za situace, kdy došlo k formálnímu ukončení zajištění, ale cizinec zůstává zajištěn dle jiného předpisu, nelze o efektivní soudní ochraně ve smyslu směrnice mluvit vůbec. K porušení zásady efektivity v případě zastavení řízení o žalobě však dochází i z důvodu faktického vyloučení možnosti požadovat náhradu škody či nemateriální újmy způsobené porušením unijního práva ze strany státu. Zrušení rozhodnutí o zajištění pro nezákonnost je dle české právní úpravy nezbytným předpokladem toho, aby se poškozený mohl domáhat náhrady škody či nemateriální újmy způsobené mu zajištěním. Neumožňuje-li § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců na základě žaloby věcný přezkum zákonnosti rozhodnutí o zajištění cizince před správními soudy ani v prvním stupni řízení, v případě, že je zajištění ukončeno před rozhodnutím soudu, je toto ustanovení v rozporu s uvedenými ustanoveními práva evropské unie, potažmo evropské úmluvy. "

NSS ČR, sp.zn. 10 Azs 317/2017

  Juraj Gyarfas, 18. 05. 2018 v 17:00 - Eurokonformný výklad ako súčasť čl. 46

Základné právo účastníka konania na súdnu ochranu zaručené čl. 46 ods. 1 ústavy zahŕňa nielen povinnosť ústavne súladnej interpretácie použitej právnej úpravy, ale v prípade prieniku s únijným právom, aj povinnosť eurokonformného výkladu.

ÚS SR, III. ÚS 651/2016

  Juraj Gyarfas, 21. 09. 2018 v 15:29 - NS ČR k režimu zodpovednosti za škodu

"Za okolností, kdy neexistuje adekvátní úprava odpovědnosti státu za porušení unijního práva na vnitrostátní úrovni, se v situaci, kdy dojde k porušení unijního práva, aplikují v souladu se zásadou přednosti podmínky odpovědnosti státu vyplývající z judikatury Soudního dvora a vnitrostátní zákon č. 82/1998 Sb. se použije pouze potud, pokud právo Evropské unie (včetně judikatury Soudního dvora), nestanoví jinak. Jinými slovy řečeno, zákon č. 82/1998 Sb. se použije tam, kde je jeho úprava souladná s úpravou unijního práva, nebo na otázky, které unijní právo neřeší, a to za předpokladu, že nijak neznemožní ani nadměrně neztíží právo jednotlivce na získání náhrady škody."

NS ČR, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, sp. zn. 28 Cdo 599/2012

  Juraj Gyarfas, 22. 11. 2018 v 15:07 - infringement za nepredloženie prejudiciálnej otázky

Ak si dobre spomínam rešerš z čias písania rigoróznej práce (link tu, str. 48), nikdy v zásade nebolo sporné, že nepredloženie prejudiciálnej otázky vnútroštátnym súdom poslednej inštancie je porušením práva EÚ, za ktoré by Komisia teoreticky mohla iniciovať infringement konanie. Avšak z dôvodu politicky citlivej nezávislosti súdnictva to skôr nechcela robiť. Teraz bolo vydané (podľa mojich vedomostí) prvé rozhodnutie, v ktorom SDEÚ na základe žaloby Komisie konštatoval, že členský štát porušil právo EÚ tým, že jeho vnútroštátny súd poslednej inštancie v rozpore s čl. 267 ods. 3 ZFEÚ nepredložil prejudiciálnu otázku (C‑416/17). Išlo o daňovú schému, ktorá bola potenciálne v rozpore so základnými slobodami vnútorného trhu a francúzsky Conseil d'Etat napriek zjavným pochybnostiam o správnom výklade práva EÚ nepredložil prejudiciálnu otázku.

  Juraj Gyarfas, 21. 12. 2018 v 14:35 - prejudiciálna otázka

Nepredložením prejudiciálnej otázky súdnemu dvoru dochádza k nesprávnemu obsadeniu súdu v zmysle čl. 48 ods. 1 ústavy, a teda k porušeniu základného práva na zákonného sudcu, resp. práva na spravodlivé súdne konanie. Ak súd poslednej inštancie v prípade, že skúmané ustanovenie európskeho práva nemožno považovať za celkom jasné (acte clair) alebo judikatúrou súdneho dvora za objasnené v dostatočnej miere (acte éclairé), nepoloží súdnemu dvoru prejudiciálnu otázku zameranú na správnu interpretáciu tohto ustanovenia, poruší základné právo strán konania na súdnu ochranu a na zákonného sudcu, resp. ich právo na spravodlivé súdne konanie.

II. ÚS 381/2018

  Juraj Gyarfas, 21. 12. 2018 v 14:35 - prejudiciálna otázka

Nepredložením prejudiciálnej otázky súdnemu dvoru dochádza k nesprávnemu obsadeniu súdu v zmysle čl. 48 ods. 1 ústavy, a teda k porušeniu základného práva na zákonného sudcu, resp. práva na spravodlivé súdne konanie. Ak súd poslednej inštancie v prípade, že skúmané ustanovenie európskeho práva nemožno považovať za celkom jasné (acte clair) alebo judikatúrou súdneho dvora za objasnené v dostatočnej miere (acte éclairé), nepoloží súdnemu dvoru prejudiciálnu otázku zameranú na správnu interpretáciu tohto ustanovenia, poruší základné právo strán konania na súdnu ochranu a na zákonného sudcu, resp. ich právo na spravodlivé súdne konanie.

II. ÚS 381/2018

  Juraj Gyarfas, 27. 12. 2018 v 11:03 - aj odvolací súd môže byť súdom poslednej inštancie

ÚS ČR, II. ÚS 2504/10

  Juraj Gyarfas, 27. 12. 2018 v 11:05 - k povinnosti predložiť prejudiciálnu otázku

ÚS SR, IV. ÚS 206/08
NS SR, 8 Cdo 5/2013

  Juraj Gyarfas, 03. 06. 2019 v 17:41 - ESĽP k nepredloženiu prejudiciálnej otázky SDEÚ

Zhrnutie doterajšej judikatúry:

56. As regards the second aspect of the complaint, concerning the adequacy, within the meaning of Article 6 § 1 of the Convention, of the Kúria’s reasoning with respect to a potential reference for a preliminary ruling (see paragraph 52 above), the Court reiterates that the Convention does not guarantee, as such, any right to have a case referred by a domestic court to another national or international authority for a preliminary ruling. However, the Court does not rule out the possibility that, where a preliminary reference mechanism exists, refusal by a domestic court to grant a request for such a referral may, in certain circumstances, infringe the fairness of proceedings – in particular, where the refusal proves arbitrary, that is to say where there has been a refusal even though the applicable rules allow no exception to the principle of preliminary reference or no alternative thereto, where the refusal is based on reasons other than those provided for by the rules, and where the refusal has not been duly reasoned in accordance with those rules (see Ullens de Schooten and Rezabek, cited above, § § 57-59).

57. The general principles relating to the obligation of reasoning on the national courts against whose decisions there is no remedy under national law and which decide not to refer a question on the interpretation of EU law that has been raised before them to the CJEU for a preliminary ruling, have been set out in the case of Ullens de Schooten and Rezabek (cited above, § § 56 to 62; see also, mutatis mutandis, Vergauwen and Others v. Belgium (dec.), no. 4832/04, § § 89 and 90, 10 April 2012; Dhahbi v. Italy, no. 17120/09, § 31, 8 April 2014; Wind Telecomunicazioni S.P.A. v. Italy (dec.), no. 5159/14, § 34, 8 September 2015; and Avotiņš, cited above, § 110).

The gist of those principles is that the above-mentioned courts are obliged, in accordance with the Cilfit case-law (see paragraphs 39 to 41 above), to state the reasons why they have considered it unnecessary to seek a preliminary ruling; in particular, why they have found that the question is irrelevant, that the EU law provision in question has already been interpreted by the CJEU, or that the correct application of EU law is so obvious as to leave no scope for any reasonable doubt. Whilst the verification of the presence of such reasoning has to be made thoroughly, it is not for the Court to examine any errors that may have been committed by the domestic courts in interpreting or applying the relevant law.


SOMORJAI v. HUNGARY, Application no. 60934/13

  Juraj Gyarfas, 20. 08. 2019 v 19:50 - SDEÚ

SDEÚ prehľadne zopakoval a potvrdil podmienky nároku na náhradu škody spôsobenej rozhodnutím národného súdu (resp. jeho porušením povinnosti predložiť prejudiciálnu otázku SDEÚ). Stručne zhrnuté - národné právo nemusí prelomiť domáce účinky res iudicata z dôvodu rozporu s rozhodnutím SDEÚ (iba žeby rovnaké prelomenie bolo prípustné v prípade rozporu s rozhodnutím vnútroštátneho orgánu - v takom prípade nemôže byť právo EÚ "znevýhodnené"), ale zároveň existencia res iudicata nemôže byť prekážkou nároku na náhradu škody spôsobenej rozhodnutím vnútroštátneho súdu.

"1. The liability of a Member State for damage caused by a decision of a national court or tribunal adjudicating at final instance which breaches a rule of European Union law is governed by the conditions laid down by the Court, in particular in paragraph 51 of the judgment of 30 September 2003, Köbler (C‑224/01, EU:C:2003:513), without excluding the possibility that that State may incur liability under less strict conditions on the basis of national law. That liability is not precluded by the fact that that decision has acquired the force of res judicata. In the context of the enforcement of that liability, it is for the national court or tribunal before which the action for damages has been brought to determine, taking into account all the factors which characterise the situation in question, whether the national court or tribunal adjudicating at final instance committed a sufficiently serious infringement of European Union law by manifestly disregarding the relevant European Union law, including the relevant case-law of the Court. By contrast, European Union law precludes a rule of national law which, in such a case, generally excludes the costs incurred by a party as a result of the harmful decision of the national court or tribunal from damage which may be the subject of compensation.

2. European Union law, in particular Council Directive 89/665/EEC of 21 December 1989 on the coordination of the laws, regulations and administrative provisions relating to the application of review procedures to the award of public supply and public works contracts, as amended by Directive 2007/66/EC of the European Parliament and of the Council of 11 December 2007, and Council Directive 92/13/EEC of 25 February 1992 coordinating the laws, regulations and administrative provisions relating to the application of Community rules on the procurement procedures of entities operating in the water, energy, transport and telecommunications sectors, as amended by Directive 2007/66, as well as the principles of equivalence and effectiveness, must be interpreted as not precluding legislation of a Member State which does not allow review of a judgment, which has acquired the force of res judicata, of a court or tribunal of that Member State which has ruled on an action for annulment against an act of a contracting authority without addressing a question the examination of which was envisaged in an earlier judgment of the Court in response to a request for a preliminary ruling made in the course of the proceedings relating to that action for annulment.However, if the applicable domestic rules of procedure include the possibility for national courts to reverse a judgment which has acquired the force of res judicata, for the purposes of rendering the situation arising from that judgment compatible with an earlier national judicial decision which has become final –– where both the court which delivered that judgment and the parties to the case leading to that judgment were already aware of that earlier decision –– that possibility must, in accordance with the principles of equivalence and effectiveness, in the same circumstances, prevail in order to render the situation compatible with European Union law, as interpreted by an earlier judgment of the Court of Justice.
"


C–620/17, Hochtief Solutions AG Magyarországi Fióktelepe v Fővárosi Törvényszék

  Juraj Gyarfas, 26. 08. 2019 v 19:37 - nevysporiadanie sa s návrhom na predloženie prejudiciálky

"Nevypořádání se s návrhem stěžovatelky na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie ze strany Nejvyššího soudu je porušením práva stěžovatelky na spravedlivý proces, chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod."


ÚS ČR, IV.ÚS 2607/17

  Juraj Gyarfas, 27. 08. 2019 v 09:29 - ÚS ČR k acte claire

"I. Pokud obecný soud, proti jehož rozhodnutí není k dispozici opravný prostředek, nemá rozumné pochybnosti o výkladu ustanovení unijního práva, není povinen podat předběžnou otázku Soudnímu dvoru ani tehdy, kdy se daný výklad unijního práva liší od výkladu soudů nižších stupňů ve stejné věci. Za těchto podmínek nedochází k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).

II. Potřeba obecného soudu dotazovat se prostřednictvím předběžné otázky na výklad unijního práva Soudního dvora je výrazně oslabena, pokud je spor v řízení naprosto jedinečný a předmětný výkladový problém nemůže mít v budoucnu žádný dopad na jednotu, soudržnost či vývoj unijního práva. Tuto skutečnost musí obecný soud podrobně zdůvodnit, jinak postupuje svévolně a vystavuje se hrozbě zrušení svého rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).

III. Pokud obecný soud, proti jehož rozhodnutí je k dispozici opravný prostředek, změní v důsledku následování právního názoru vyšší instance svůj předchozí výklad unijního práva, postupuje i bez podání předběžné otázky v rámci svého uvážení a neporušuje právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a zásady legitimního očekávání a právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
"



ÚS ČR, II.ÚS 3432/17

  Juraj Gyarfas, 27. 08. 2019 v 10:33 - zodpovednosť štátu za porušenie práva EÚ súdom

"Česká republika odpovídá za porušení práva EU rozhodnutím soudu v posledním stupni, tedy i Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, za předpokladu kumulativního splnění podmínek, že 1) cílem porušeného právního předpisu je přiznání práv jednotlivcům, 2) porušení je dostatečně závažné, a 3) mezi porušením povinnosti ze strany státu a škodou způsobenou poškozenému existuje příčinná souvislost.

Z důvodu zvláštní povahy funkce soudu je stát odpovědný jen ve výjimečném případě (porušení práva je dostatečně závažné), jen když soudní rozhodnutí porušilo použitelné právo zjevným způsobem, přičemž pro takový závěr jsou rozhodující a) míra jasnosti a přesnosti porušeného pravidla, b) úmyslná povaha protiprávního jednání, c) omluvitelná nebo neomluvitelná povaha nesprávného právního posouzení, d) případný postoj zaujatý orgánem EU, a e) nesplnění povinnosti dotčeného soudu předložit předběžnou otázku, přičemž dostatečně závažné porušení práva EU nastane vždy, když bylo dotčené rozhodnutí přijato ve zjevném rozporu s judikaturou SDEU. O nároku na náhradu škody rozhodují soudy v režimu zákona č. 82/1998 Sb., tedy za podmínek platných pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), avšak požadavek uvedený v § 8 zákona spočívající ve zrušení posuzovaného rozhodnutí pro nezákonnost se neuplatní, neboť by v podmínkách české právní úpravy prakticky znemožňoval nebo nadměrně ztěžoval získání náhrady škody (zásada efektivity), pakliže porušení práva EU není důvodem zmatečnosti, ani obnovy řízení, a v obecné rovině není ani důvodem pro zásah Ústavního soudu.

V jakém pořadí v řízení o náhradu škody bude soud posuzovat naplnění jednotlivých předpokladů odpovědnosti státu (povaha porušeného pravidla, závažnost porušení či příčinná souvislost) se pak v každém konkrétním případě bude řídit zásadou hospodárnosti řízení.
"


NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016

  Juraj Gyarfas, 26. 09. 2019 v 15:24 - ÚS ČR podľa čl. 267 ZFEÚ

"Ústavní soud České republiky není soudem, na který by dopadla povinnost položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie dle čl. 267 alinea 3 Smlouvy o fungování Evropské unie; rozhodnutí Ústavního soudu tak nelze přezkoumávat z hlediska tvrzeného porušení práva Evropské unie.

Ústavní soud tedy neměl v posuzovaném řízení povinnost předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, a proto není důvodů k revizi nálezové judikatury Ústavního soudu o nepřípustnosti přezkoumávání jím vydaných rozhodnutí ze strany obecných soudů, a to ani ve věcech, v nichž bylo či mělo být aplikováno právo Evropské unie. Uvedené právní posouzení na vnitrostátní úrovni ve výsledku nezbavuje poškozené práva na náhradu škody (újmy) způsobené porušením práva Evropské unie, své nároky však nemohou odvozovat od rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti.
"

NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 3378/2018

  Juraj Gyarfas, 31. 12. 2019 v 11:16 - povinnosť predložiť prejudiciálnu otázku

"Pokud obecný soud, proti jehož rozhodnutí není opravný prostředek přípustný, nemá o výkladu práva Evropské unie rozumné pochybnosti, není povinen podat předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, ani když daný výklad je rozdílný od soudu nižšího stupně ve stejné věci. Uvážení však není založeno na pouhých subjektivních hodnoceních příslušného soudu poslední instance. Stále platí závěr Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 1608/19), podle něhož výklad práva Evropské unie nemůže být svévolný či neudržitelný. Ústavní soud sice nemá pravomoc hledat správné uplatnění unijního práva (to činí obecné soudy) nebo autoritativně vykládat jeho obsah (to činí Soudní dvůr Evropské unie), je však oprávněn přezkoumat zmíněný kvalifikovaný deficit výkladu i uplatnění práva Evropské unie."

ÚS ČR, I.ÚS 2224/19

  Juraj Gyarfas, 19. 01. 2021 v 10:00 - odvolanie proti neprerušeniu konani

"Pokiaľ ide o výrok o zamietnutí návrhu žalovaného na prerušenie konania do právoplatného skončenia konania vedeného pred Všeobecným súdom Európskej únie ako vec [...], odvolací súd, bez ohľadu na vecnú správnosť tohto rozhodnutia i ďalšie okolnosti ([...]) odvolací súd nemal inú možnosť, než v tejto časti odvolanie žalovaného podľa § 386 písm. c) C.s.p. odmietnuť, keď z ustanovenia § 355 ods. 2 C.s.p., v spojení s ust. § 357 písm. n) C.s.p vyplýva, že proti uzneseniu o zamietnutí návrhu na prerušenie konania, na rozdiel od uznesenia o prerušení konania podľa § 162 ods. 1 písm. a) a § 164 C.s.p., odvolanie nie je prípustné."

KS BA, sp. zn. 8Co/66/2018

Toto mi trochu pripomína diskusiu, ktorá kedysi prebiehala tu: https://www.lexforum.sk/494

  Vladislav Pečík, 19. 01. 2021 v 16:22 - ad) odvolanie proti neprerušeniu konania

samotný komentár k CSP od CH Beck na jednom mieste tvrdí, že odvolanie prípustné nie je, a inde tvrdí, že prípustné je.


"Vzhľadom na § 357 písm. n) CSP bude odvolanie prípustné aj proti uzneseniu o zamietnutí návrhu na prerušenie konania."


(KOTRECOVÁ, Alexandra. § 164 [Fakultatívne prerušenie konania]. In: ŠTEVČEK, Marek, FICOVÁ, Svetlana, BARICOVÁ, Jana, MESIARKINOVÁ, Soňa, BAJÁNKOVÁ, Jana, TOMAŠOVIČ, Marek. Civilný sporový poriadok. 1. vydanie. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 628.)

vs.


"Ak bol však podaný návrh na prerušenie konania a súd mu nevyhovel, nie je proti zamietavému uzneseniu prípustné odvolanie podľa § 357 písm. n)."


(FICOVÁ, Svetlana. § 357 [Prípustnosť odvolania proti uzneseniu]. In: ŠTEVČEK, Marek, FICOVÁ, Svetlana, BARICOVÁ, Jana, MESIARKINOVÁ, Soňa, BAJÁNKOVÁ, Jana, TOMAŠOVIČ, Marek. Civilný sporový poriadok. 1. vydanie. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 1194.)

čisto gramaticky skôr vyplýva, že odvolanie by prípustné byť malo, keďže § 357 písm. n) CSP hovorí iba o uznesení o prerušení konania, ale nerozlišuje, či ide o pozitívne alebo negatívne rozhodnutie (narozdiel od napr. písm. g) a h). Plus ústavné pravidlo, že ak je nejednoznačnosť v právnej úprave, prednosť má mať ten výklad, ktorý priznáva viacej procesných práv.



  Lukáš Petrek, 23. 01. 2021 v 19:55 - ad odvolanie proti neprerušeniu konania

Podľa môjho názoru nie je odvolanie prípustné a vyplýva to aj z ustanovení CSP.



Predovšetkým v ustanovení § 357 CSP sú vymedzené prípady, v ktorých je odvolanie prípustné proti uzneseniu, či už súd návrhu vyhovie alebo ho zamietne (napr. písm. d/, f/ spomínaného ustanovenia). Písm. n/ by preto v prípade prípustnosti odvolania zrejme znelo „Odvolanie je prípustné proti uzneseniu súdu prvej inštancie o návrhu na prerušenie konania podľa § 162 ods. 1 písm. a) a § 164,“.



Zároveň z ustanovenia § 162 ods. 3 CSP vyplýva, že ak súd nepovažuje návrh na prerušenie konania za dôvodný, tak o ňom nevydá samostatné uznesenie, ale zamietne ho až v rozhodnutí vo veci samej. V takom prípade aj stráca opodstatnenie podanie odvolania proti tomuto uzneseniu, keďže konanie vo veci samej je skončené.



Ak si strana myslí, že neprerušenie konania malo negatívny vplyv aj na samotné rozhodnutie vo veci samej, tak môže podať odvolanie proti tomuto rozhodnutiu (výroku týkajúceho sa veci samej) s poukazom na túto skutočnosť. K tomu podporne aj v § 391 ods. 1 CSP sa uvádza, že odvolací súd môže zrušiť napadnuté rozhodnutie a prerušiť konanie.


  Juraj Gyarfas, 07. 02. 2021 v 12:38 - ESĽP k povinnosti predložiť prejudiciálku

Rád by som upozornil na veľmi užitočné zhrnutie judikatúry ESĽP k otázke, kedy je nepredloženie prejudiciálnej otázky podľa čl. 267 ZFEÚ porušením práva na spravodlivý proces podľa čl. 6 Dohovoru: Krommendijk , J. Tell me more, tell me more: the obligation for national courts to reason their refusals to refer to the CJEU in Sanofi Pasteur. February 20, 2020. Strasbourg Observers  

  Juraj Gyarfas, 25. 02. 2021 v 10:07 - ÚS ČR k dovolaniu pre rozpor s judikatúrou SDEÚ

"I. Ústavně konformní výklad ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vyžaduje, aby za přípustné bylo považováno i dovolání, směřující proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, které závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie.

II. Dovolává-li se účastník řízení právního názoru formulovaného v závazné části rozsudku Soudního dvora Evropské unie jako kategorický ve vztahu k určitému širšímu okruhu situací, aniž z něj v odůvodnění rozsudku definuje výjimky či jiné limitace, a obecný soud má za to, že situace účastníka řízení sice patří do tohoto okruhu, ale takový právní názor se na ni podle svého účelu nevztahuje, je jeho povinností předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, pokud jej na účastníkovu situaci vztáhnout nehodlá. Nahradí-li tento postup vlastním zužujícím výkladem, dopouští se porušení práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tohoto účastníka řízení.

III. Domáhá-li se dovolatel v řízení o dovolání dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, závěrů rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie, je Nejvyšší soud povinen tyto závěry, nejsou-li zcela zjevně pro danou věc bez relevance, při rozhodnutí o dovolání zohlednit a v odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádat s tím, jakým způsobem se do jeho rozhodnutí promítly, zejména zda a proč je na danou věc bylo, či nebylo možno vztáhnout. Neučiní-li tak, dopouští se tím porušení ústavně zaručeného základního práva dovolatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
"

ÚS ČR, sp. zn. II.ÚS 2522/19

  Juraj Gyarfas, 05. 04. 2021 v 22:30 - ÚS SR k povinnosti predložiť prejudiciálnu otázku

"34. Ústavný súd vo svojej doterajšej judikatúre pripustil, že nepredloženie prejudiciálnej otázky všeobecným súdom poslednej inštancie môže predstavovať ústavnoprávny problém, ktorý možno namietať sťažnosťou podľa čl. 127 ústavy (III. ÚS 151/07, IV. ÚS 206/08, III. ÚS 207/09, III. ÚS 388/2010, č. 99/2010 Zbierky nálezov a uznesení ústavného súdu; porov. tiež sťažnosť pred ESĽP č. 40265/07 Východoslovenská vodárenská spoločnosť, a. s., v. Slovakia; bod 25 návrhu generálneho advokáta Pedra Cruz Villalóna prednesené 10. júna 2010 vo veci C-173/09 – tam je citované uznesenie IV. ÚS 207/09, Bobek, Michal and Kosar, David, The Application of European Union Law and the Law of the European Convention of Human Rights in the Czech Republic and Slovakia: An Overview (April 17, 2010). NATIONAL JUDGES AND SUPRANATIONAL LAWS. A COMPARATIVE OVERVIEW ON THE NATIONAL TREATMENT OF EU LAW AND THE ECHR, G. Martinico & O. Pollicino, eds., pp. 157-190, Europa Law Publishing, 2010. Available at SSRN: https://ssrn.com/abstract=1591370, Jánošíková, M. Komunitárne právo v judikatúre ústavných súdov SR a ČR. Bratislava: Iura Edition, 2009, s. 65 a nasl., II. ÚS 440/2011, Ježová, D. Prejudiciálne konanie pred Súdnym dvorom EÚ, Žilina: Eurokódex, 2013, 5. kapitola).

35. Obsahom práva na súdnu ochranu podľa čl. 46 ods. 1 ústavy je aj právo na riadne odôvodnenie, vyrovnávajúce sa so všetkými podstatnými argumentmi účastníka. Porušenie povinnosti súdu poslednej inštancie predložiť prejudiciálnu otázku Súdnemu dvoru tak môže byť posudzované z pohľadu čl. 46 ods. 1 ústavy aj v prípade, ak by súd nevyhovel návrhu účastníka na jej predloženie bez toho, aby toto nevyhovenie riadne odôvodnil (II. ÚS 440/2011).

36. Vo veci Ullens a Schooten v Belgicko (sťažnosť č. 3989/07 a 38353/07, rozsudok z 20. septembra 2011; porov. Žondra, M. Povinnost vnitrostátního soudu posledního stupně předložit předběžnou otázku z pohledu Úmluvy, In: Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 2/2012, s . 115 a nasl.) ESĽP rozhodol, že komponentom čl. 6 ods. 1 dohovoru, jeho časti týkajúcej sa spravodlivého procesu, je povinnosť súdov odôvodniť rozhodnutie, ktorých odmietol podať predbežnú otázku (Article 6 § 1 thus imposes, in this context, an obligation on domestic courts to give reasons, in the light of the applicable law, for any decisions in which they refuse to refer a preliminary question, especially where the applicable law allows for such a refusal only on an exceptional basis.). Vo veci Dhahbi v. Taliansko (sťažnosť č. 17120/09, rozsudok z 8. apríla 2014) ESĽP po prvýkrát vyslovil porušenie čl. 6 ods. 1 dohovoru z dôvodu, že sa tamojší kasačný súd vôbec nezaoberal návrhom na položenie predbežnej otázky. Z nedávnej doby možno uprieť pozornosť na rozhodnutie Somorjai v. Maďarsko (sťažnosť č. 60934/13, rozsudok z 28. 8. 2018) vrátane odlišného stanoviska.

37. Návrh na podanie predbežnej otázky môže byť formálnejší, s petitom na prerušenie, alebo menej formálny vo forme podnetu, resp. argumentácie [porov. tiež Jánošíkova, M. A čo keď (ne)predloží? (Možnosti obrany proti predloženiu, prípadne nepredloženiu prejudiciálnej otázky Súdnemu dvoru Európskej únie); Justičná revue, 65, 2013, č. 1. s. 17 – 30.].

38. Podnet na predbežnú otázku možno podať aj po koncentrácii, pretože platí (i) princíp iura novit curia (napr. § 122 SSP), (ii) o judikáte ako o reflexii objektívneho práva môže účastník súd informovať kedykoľvek a súd ho tak môže vziať do úvahy („Vo svojej podstate ostáva zachovaný princíp, že koncentrácia sa nevzťahuje na právnu kvalifikáciu, resp. na právne posúdenie veci stranou alebo jej advokátom (v nadväznosti na doktrínu iura novit curia). Argumenty súvisiace s interpretáciou a aplikáciou práva nepodliehajú koncentrácii a môžu byť prezentované kedykoľvek počas konania.“ In: Sedlačko, F, Filová, A. Rekodifikácia civilného procesného práva: Koncentrácia konania, Bulletin advokácie 10/2016, s. 4) a (iii) napokon súd môže z vlastnej iniciatívy podať predbežnú otázku aj po koncentrácii. Nie nepodobne vyznieva aj rozsudok Súdneho dvora zo 14. decembra 1995 vo veci C-312/93, Peterbroeck, Van Campenhout & Cie SCS proti Belgickému kráľovstvu (ECLI:EU: C:1995:437).

38.1 Ústavný súd v náleze sp. zn. IV. ÚS 291/2018 uviedol, že účastník konania môže rozvinúť v opravnom prostriedku už uvedené argumenty.

39.1 Pán Peterbroek uplatnil pred správnym súdom argument, že výška daňovej sadzby je prekážkou slobody usadzovania. Podľa belgického národného práva išlo o nový žalobný dôvod, ktorým sa už súd nemohol zaoberať. Cour d´appel sa opýtal: „'Must Community law be interpreted as meaning that a national court hearing a dispute concerning Community law must set aside a provision of national law which it considers makes the power of the national court to apply Community law which it is bound to safeguard subject to the making of an express application by the plaintiff in the dispute within a short time-limit which, however, does not apply to applications based on the breach of an — albeit limited — number of principles of national law, in particular the bar on the right to impose taxation outside a given period and the force of res judicata.?“

39.2 Výrok veci C-312/93, Peterbroeck znie (neoficiálny preklad): Právo Spoločenstva bráni použitiu procesného ustanovenia, ktoré za takých podmienok, ako sú podmienky dotknutého konania vo veci prerokúvanej v pôvodnom konaní, zakazuje vnútroštátnemu súdu rozhodujúcemu v rámci svojej právomoci, aby z úradnej moci posúdil zlučiteľnosť vnútroštátneho právneho aktu a ustanovením Spoločenstva, ak sa procesný subjekt v určitej lehote tohto ustanovenia Spoločenstva neodvolal. („Community law precludes application of a domestic procedural rule whose effect, in procedural circumstances such as those in question in the main proceedings, is to prevent the national court, seised of a matter falling within its jurisdiction, from considering of its own motion whether a measure of domestic law is compatible with a provision of Community law when the latter provision has not been invoked by the litigant within a certain period.“)

39.3 Vo veci Peterboreck však bol štandard nastavený až príliš jednostranne, čo neskoršia judikatúra zmierňovala [„Otázkou zůstává, nakolik musí vnitrostátní rozhodovací orgán přihlížet k přímo účinnému ustanovení ex offo, pokud dotčená soukromá osoba ve vnitrostátním sporu týkajícím se opožděně či nesprávně provedené směrnice (vertikální) přímý účinek nenamítá. Ve výše zmíněném rozsudku ve věci Verholen je formulována pouze možnost, nikoliv povinnost vnitrostátních soudů přímý účinek uplatnit z vlastního podnětu. V rozsudku C-312/93 Peterbroeck se pak již kategoričtěji uvádí, že komunitární právo (dnes unijní právo) brání aplikaci vnitrostátní procesní normy, která zakazuje vnitrostátnímu soudci přezkoumat z moci úřední slučitelnost aktu vnitrostátního práva s ustanovením komunitárního (unijního) práva, pokud na něj jednotlivec ve stanovené lhůtě nepoukázal. Toto velmi přísné konstatování si však záhy vyžádalo jistou korekci s ohledem na nutnost respektovat procesní autonomii stran dle vnitrostátního práva. V rozsudku C-430/93 van Schijndel je tato problematika rozvedena poněkud podrobněji, byť ani zde závěr není jednoznačný. Soudní dvůr zde uvádí, že národní soudy mají zajistit právní ochranu, která jednotlivcům vyplývá z přímo účinných ustanovení komunitárního (unijního) práva. V civilních sporech mají národní soudy tam, kde to vnitrostátní právo dovoluje, aplikovat přímo účinná ustanovení komunitárního (unijního) práva, a to i v případě, kdy to daná strana sporu přímo neuplatnila. Tato právní věta by tedy směřovala k tomu, že soudy mají přímý účinek aplikovat ex offo. Na druhou stranu však komunitární (unijní) právo podle uvedeného rozsudku nepožaduje, aby soudy ze svého podnětu vznášely otázky týkající se porušení komunitárního (unijního) práva tam, kde by její prozkoumání způsobilo, že se soudy budou muset vzdát své pasivní role a jít nad rámec projednávaného sporu definovaného spornými stranami (tj. nad rámec petitu). Soudy se tedy v případech, kdy to vnitrostátní právo neumožňuje, nesmí spoléhat na jiné skutečnosti a okolnosti, než o které strana se zájmem o aplikaci ustanovení komunitárního (unijního) práva opírá svůj nárok.“ In. Whelanová, M. Účinky unijního práva ve světle judikatury Soudního dvora, Správní právo 3/2011, s. LXXIV a nasl. https://www.mvcr.cz/clanek/ucinky-unijniho-prava-ve-svetle-judikatury-soudnihodvora.aspx]. Z rozhodovacej praxe Súdneho dvora možno odvodiť, že súd nemá zakázané podať predbežnú otázku, na ktorú dostane impulz aj po uplynutí lehoty na podanie opravného prostriedku.

[…]

43. Ústavný súd pritom neprehliadol, že najvyšší súd hovorí o účelovosti konania žalobcu (porov. bod 31). Skutočnosť, že sa žalobca obracia na súd s nie nerozumným podnetom, nemožno označiť za účelovosť. Aj z rozhodnutia Peterbroeck vyplýva, že ex offo môže súd predbežnú otázku podať aj po koncentrácii. Najvyšší súd je z pohľadu čl. 267 Zmluvy o fungovaní Európskej únie povinný podať predbežnú otázku, ak ide o nejasný výklad práva Európskej únie. Na podnet sťažovateľky po koncentrácii najvyšší súd meritórne reagovať mohol (ale nemusel). Vrátiac sa však k účelovosti podnetu, možno uviesť, že každá procesná strana sa snaží upevňovať svoju právnu pozíciu, a tak je nutné veľmi triezvo vyčítať procesným stranám „účelovosť“. Akokoľvek skutočnosť, že najvyšší súd označil podnet za účelový, nedosahuje intenzitu protiústavnosti. Vzhľadom na argumenty vyjadrene v bode 42 a 43 odôvodnenia tohto nálezu ústavný súd ústavným sťažnostiam v častiach prvej námietky (neakceptovanie návrhu na predloženie predbežnej otázky Súdnemu dvoru) nevyhovuje.
"

ÚS SR, II. ÚS 504/2018

Nemáte oprávnění přidat názor. Přihlaste se prosím