Autoři:

Nejvyšší soud judikoval v řízení vedeném pod sp. zn. 32 Cdo 45/2013 takto:

Výše úroků se řídí především ujednáním stran ve smlouvě; v případě absence platného ujednání by byl dlužník povinen platit úroky v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona . V současné době takový zákon součástí českého právního řádu není a Česká národní banka svého oprávnění stanovit maximální úrokové sazby pro úvěry poskytované bankami nevyužila. Za dané situace by se výše úroků měla rovnat obvyklým úrokům požadovaným za úvěry bankami v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Je zřejmé, že jde o obtížně zjistitelný a ne zcela přesný údaj. Vzhledem k tomu, že nejvyšší přípustné úroky nebyly zákonem stanoveny, omezení předpokládané v poslední větě ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. se neuplatní, a výše úroků z úvěrů určovaná dohodou smluvních stran není nikterak regulována. Při jejím sjednávání by však měly být respektovány principy dobrých mravů, resp. poctivého obchodního styku, tj. úroky by neměly být nepřiměřeně vysoké (např. vícenásobně převyšovat právními předpisy stanovené úroky z prodlení) a jejich sazba by měla být po celou dobu splácení úvěru pokud možno neměnná (srov. Čáp, Z., Kovařík, Z., Pokorná, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář, Praha: Wolters Kluwer, 2009).

Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru, je její podstatnou částí ( § 269 odst. 1 obch. zák.). Proto nedohodnou-li věřitel a dlužník výši úroků ve smlouvě, je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené obchodním zákoníkem. Ta není stanovena fixně, ale je závislá na tom, jaké úroky obvykle požadují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy za úvěry jimi poskytované (shodně srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1156). Přitom již v rozsudku ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, Nejvyšší soud uzavřel, že případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. Úprava obsažená v ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy a uvedené ustanovení přiznává věřiteli právo požadovat úroky z poskytnutých peněžních prostředků i tehdy, není-li jejich výše ve smlouvě o úvěru sjednána.

Je-li ujednání o úrocích ve smlouvě neplatné, věřitelka má právo na obvyklé úroky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009).

--

Je otázkou, zda u rizikových úvěrů může být úroková sazba vyšší, než poskytovaná bankami. Návrh zákona o spotřebitelském úvěru hovoří, že rizikový úvěr by vůbec poskytnut být neměl.

Průměrné úroky poskytované bankami jsou zde: http://goo.gl/JPRDy3, https://www.cnb.cz/cs/faq/co_je_obvykly_urok.html

Nemáte oprávnění přidat názor. Přihlaste se prosím