Autoři:

Nejvyšší soud judikoval v řízení vedeném pod sp. zn.: 33 Odo 61/2005, že při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno též uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.

Smluvní pokuta ve výši 0,67% z celkové půjčené částky denně nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce dostatečně citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, a v dostatečném zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnosti vzniknout.

Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze dobře použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně závisí na době, po kterou dlužník své smluvní pokutou zajištěné povinnosti neplní - čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu" smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit [v tomto směru srovnej např. rozsudek ze dne 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen "Soubor") pod č. C 2801, případně rozsudek ze dne 9. srpna 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněný v Souboru pod č. C 675, v němž ze shora uvedených důvodů nebyla shledána nepřiměřenou z hlediska dobrých mravů ani smluvní pokuta sjednaná ve výši 2% z dlužné částky denně]. Žalovaní mohli zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by v co nejkratší době splnili svoji povinnost vrátit půjčenou částku, která navíc nebyla nikterak vysoká, a pokud tak neučinili, nemohou se úspěšně bránit splnění povinnosti, k níž se smluvně zavázali, poukazem na dobré mravy.

Nemáte oprávnění přidat názor. Přihlaste se prosím