Autoři:

Ústavní soud judikoval v řízení vedeném pod sp. zn.: IV. ÚS 303/02, že za situace, kdy paušální náhrada za spory penězi ocenitelné je "vystavěna" na předpokladu šesti úkonů právní služby, nelze obecnému soudu upřít oprávnění postupovat podle § 151 odst. 2 o.s.ř., který umožňuje obecným soudům výjimečně výši odměny stanovit podle právního předpisu o mimosmluvní odměně a to tehdy, odůvodňují to okolnosti případu.

Ústavní soud, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil, že chápe ustanovení článku 11 odst. 1 Listiny především jako příkaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby nikoho ve své rozhodovací činnosti z práva na vlastnictví nevylučoval. Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale nejprve (např. rozhodnutím soudu) vzniknout má. Nemůže-li proto být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo jako právo věcné, pouze tvrzené, tím spíše se nelze této ochrany dovolávat u sporné pohledávky, která teprve může, je-li přiznána a uhrazena, vlastnictví rozhojnit.

Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

Toto rozhodnutí Ústavního soudu je v rozporu s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze.

Nemáte oprávnění přidat názor. Přihlaste se prosím