Autoři:

Delikt, který v dnešní době v ČR zná patrně každý: Automatizovaně zaslaná Výzva k uhrazení určené částky správním orgánem za spáchání všemožných drobných dopravních přestupků (právní úprava viz § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu (dále ZoSP)).

Provozovatel má v zásadě tři možnosti, jak s takovou výzvou naložit:
a) ji zaplatit (objektivní odpovědnost dle § 10 odst. 3 ZoSP), a věc bude zastavena ( § 125h odst. 5 ZoSP)
b) ji nezaplatit, a sdělit správnímu orgánu řidiče vozidla ( § 125h odst. 6 ZoSP), což se považuje za podání vysvětlení
c) nedělat nic, v tom případě bude rozhodnuto zpravidla z titulu objektivní odpovědnosti ve správním řízení vedeném proti provozovateli vozidla

Základní otázka stojí takto: Lze v tomto řízení uvést správní orgán (ze strany provozovatele vozidla) uvést v omyl sdělením řidiče vozidla (varianta b) výše), který vozidlo ve skutečnosti neřídil? Má vůbec provozovatel povinnost uvádět pravdu?

Zcela předně zastávám názor, že v přestupkovém řízení vůbec nelze uvést správní orgán v omyl. Tedy, je zcela lhostejno, co provozovatel vozidla sdělí či nesdělí.
Přestupkové řízení je vedeno kromě zásady legality a oficiality především zásadou vyhledávací - je tedy povinen sám aktivně vyhledávat důkazy a nespokojit se s tím, co sdělili účastníci řízení.

Poměrně přesné vodítko, jak (ne)postupovat na straně správního orgánu dává např. rozsudek NSS, sp. zn. 1 As 96/2008: Úřední záznam jako jednostranný úkon správního orgánu sám o sobě ovšem nemůže obstát (srov. k tomu též nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02), a to ani v případě, že je doplněn doznáním samotného obviněného: ani doznání totiž nezbavuje správní orgán povinnosti zjistit takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ( § 3 správního řádu). Pořízení úředních záznamů již ze své povahy nemůže samo o sobě naplnit požadavek na dostatečné zjištění skutkového stavu.
[...]
Pokud žalovaný (pozn. správní orgán) poznamenává, že k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci, nelze si to vykládat jako možnost správního orgánu spokojit se s minimem podkladů (úřední záznamy a doznání) a upustit od dalšího dokazování jen proto, že tyto podklady nejsou navzájem v rozporu. Správní orgán je naopak povinen shromáždit tolik důkazních prostředků, kolik je třeba k vyvrácení pochybností a k tomu, aby byly okolnosti spáchání domnělého přestupku postaveny najisto.

Z četné judikatury že v rámci občanskoprávního řízení před civilním soudem soud nelze uvést v omyl. Mimo to, § 3 správního řádu stanoví, že pokud ze zákona nevyplývá něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Zásada materiální pravdy se tak ve správním řízení uplatňuje ještě šířeji, než v řízení civilním, neboť ji provází zásada vyšetřovací, kdy správní orgán je zpravidla sám odpovědný za zjištění skutkového stavu.

Zaměříme-li se na otázku omylu cestou "více filozofickou", je otázkou, zdali vůbec subjekt nemající vědomí (správní orgán) a tedy neschopný registrovat rozdíl mezi realitou vnímanou a realitou skutečnou, lze uvést v omyl. Bylo by tedy nutno si představit, že správní orgán je uveden v omyl, jestliže fyzická osoba určitým způsobem jednající jménem daného správního orgánu je uvedena v omyl. Ani touto cestou však nelze jít: Správní orgán (a tedy i osoba za něj jednající) je povinen z úřední povinnosti ( § 3 správního řádu) se chyb vyvarovat a "vždy" rozhodnout správně - pokud by tomu bylo jinak a byl hypoteticky uveden v omyl, pak by šlo o postup v rozporu se zákonem, resp. vady řízení, jako nesprávné zjištění skutkového stavu, tedy porušení úřední povinnosti. Byla-li by uplatněna jakákoli jiná logika, při přihlédnutí ke skutečnosti, že přestupkové řízení je vedeno prakticky stejnými zásadami, jako řízení trestní ( § 2 odst. 4 trestního řádu) by to znamenalo, že by bylo možno rovněž uvést soud v trestním řízení v omyl např. lživou výpovědí obviněného, v konečném důsledku porušení zásady nemo tenetur.

Samozřejmě tedy platí, jak v přestupkovém, tak trestním řízení, že obviněný není povinen prokazovat svoji nevinu, nesmí být donucován k výpovědi nebo k doznání. Obviněnému nesmí být přičteno ani to, že nevypovídal pravdu, záměrně sváděl správní orgán na špatnou stopu či popíral nebo tvrdil určité skutečnosti. Z odepření výpovědi obviněným nelze vůči němu vyvozovat nepříznivé důsledky, není možné jej nutit k součinnosti. Je tedy zcela na obviněném, jakou procesní strategii v přestupkovém řízení zvolí, zda se k činu dozná nebo jeho spáchání bude popírat, zda bude správnímu orgánu poskytovat součinnost či zůstane zcela pasivní, zda teprve v odvolacím řízení zaujme opačný postoj apod. (viz již zmíněný rozsudek NSS, sp. zn. 1 As 96/2008).

Klademe-li si otázku, zdali je provozovatel vozidla povinen uvést (rozhodne-li se uvést) "správného" řidiče vozidla, domnívám se, že nikoli, a to ze dvou důvodů:

1. Provozovatel vozidla nemá (minimálně v části případů) možnost ověřit, zdali jeho tvrzení je pravdivé - jde-li např. o firemní vozidlo, kterých má firma více, statutární orgán (či osoba vyřizující výzvu) objektivně nemůže být fyzicky přítomen u každého přestupku, aby viděl "na vlastní oči", kdo jej spáchal. Povinnost ověřovat, kdo vozidlo řídil, ale provozovatel ani nemá - zákon nic takového neuvádí. Tedy, pokud např. jednateli řekne zaměstnanec, že vozidlo zrovna řídila jeho manželka, objektivně nemůže jednatel udělat nic jiného, než ji uvést, případně pokutu sám zaplatit.
2. Provozovatel objektivně s časovým odstupem nemusí vědět, kdo vozidlo řídil - rodina má jedno vozidlo, se kterým jezdí máma, táta, o víkendu děda na nákup a na chatě v létě si jej půjčuje syn na dojíždění do města na brigády. V prosinci příjde po půl roce výzva - kdo vozidlo řídil? (Ponechme stranou úvahu, že to rodina patrně zaplatí a neřeší, s jistotou nedovede říct, kdo řídil, tedy s určitou pravděpodobností může určit špatně řidiče).

Správní orgán, vázán zásadou vyhledávací, by se přitom neměl spokojit nejen se sdělením řidiče, ale ani případně s jeho doznáním k danému deliktnímu jednání, ve smyslu judikatury NSS.

Pokud by provozovatel uvedl záměrně řidiče, např. s cílem jej poškodit, tomu by měl primárně předejít správní orgán postupující v souladu se zákonem, jak prezentováno výše, zůstává otázkou, zdali by se mohl provozovatel vozidla dopustit přestupku podle § 2 odst. 2 písm. f) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, a to tím, že jako osoba podávající před správním orgánem vysvětlení o přestupku spáchaném jiným uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, nebo takovou okolnost zamlčí; právnická nebo podnikající fyzická osoba se takovým jednáním dopustí přestupku podle ustanovení § 2 odst. 3 písm. f) tohoto zákona. Za tyto přestupky lze uložit pokutu do 20.000 Kč.

Závěrem lze konstatovat, že správní orgán v přestupkovém řízení principiálně není možno uvést v omyl (jinak tomu může být v řízeních, která jsou postavena spíše na rozhodování z předložených listin - katastr nemovitosti, dědická řízení), neboť jedno ze základních práv obviněného je právě jednat tak, jako by se správní orgán snažil v omyl uvést, a jednou ze základních povinností správního orgánu je jednat tak, aby k uvedení v omyl zásadně nemohlo dojít.

Nemáte oprávnění přidat názor. Přihlaste se prosím