Milan Kvasnica, 29. 10. 2007 v 05:22
Nejvyšší soud judikoval v řízení vedeném pod sp. zn.: 28 Cdo 3487/2006, že Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 1 Odon 98/97 - ve shodě s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 29/96, publikovaným v Právních rozhledech č. 10/1996, str. 472, 473 - dovodil, že smlouva o nájmu nebytových prostor musela obsahovat podle tehdy platného znění § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve své obligatorně písemné formě všechny požadované náležitosti, tedy předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby. Bylo-li "nájemné" sjednáno pevnou částkou (za jednotku plochy) s tím, že v této částce byla zahrnuta úhrada za elektrickou energii, vodné, stočné, teplo atd. bez rozlišení částky nájemného a úhrad dalších, pak je taková smlouva absolutně neplatná podle § 3 odst. 4 cit. zák., neboť v ní absentuje stanovená náležitost - výše nájemného.
Názory k článku "Inkaso" v ceně nájmu:
Vilém Tanzer, 29. 10. 2007 v 17:20 - Nelze být kreativnější?
Např. co když bude nájemné určeno v Kč za m2. Pro určení nájemného je potřeba jej vynásobit počtem metrů nebytového prostoru Ale to je považováno v souladu se zákonem. Takže matematické operace nevadí. Není tedy podstatná výše nájemného, ale to, že je vypočítatelné. Pokud by to tak nebylo, pak jediným možným způsobem jeho zakotvení by byla jedna částka za celý předmět nájmu po celou jeho dobu.
Čili jednoznačně lze připustit stanovení nájemného jen tak, že bude vypočítatelné z množiny známých údajů. Otázkou pak je, zda v případě, o kterém rozhodoval NS, je možné z částky "nájemného" zahrnujícího i další částky dopočítat to tzv. čisté nájemné. Třeba tím, že by se od smluvené částky odečetli částky za služby. Problém by nastal jen v případě, kdy by nešli určit.
Nicméně celé to je o účetnictví. Zda je odlišitelné, které platby jsou náklady a které výnosy. A to bylo možné chápat, že stát chce mít možnost dohledat, kolik bylo nájemné, v kterém místě, aby také věděl kolik tám byl výnos a potažmo tedy daňová povinnost.
Milan Kvasnica, 14. 12. 2007 v 16:14 - 26 Cdo 2121/2006
Milan Kvasnica, 29. 12. 2013 v 16:10 - Od 1.1.2014 již lze
Milan Kvasnica, 19. 08. 2018 v 12:35 - Má být preferována platnost před neplatností
ÚS ČR v rozhodnutí II. ÚS 658/18 zopakoval:
"Soud musí při interpretaci smluv zvolit takový výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li oba výklady možné. Je tak podporován princip autonomie vůle smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená hospodářsko-společenská funkce smlouvy. V soukromoprávní sféře proto ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře totiž podle Ústavního soudu není jen ochrana veřejného zájmu, ale především ochrana soukromoprávního vztahu. Proto je nutné vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně, a nikoli extenzivně."
"Text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůle je vnitřním stavem jednající osoby, který není bezprostředně přístupný interpretovi právního úkonu a není interpretem tohoto právního úkonu poznatelný. Na vůli je proto nutno usuzovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy. Jinak řečeno, objektivní právo, ačkoliv upravuje základní argumenty a metody výkladu smluv a jiných právních úkonů, nejen že nepodává úplný výčet argumentů a principů, k nimž má soud při výkladu smluv přihlížet, ale nestanoví ani jednoznačnou formou vzájemné vztahy mezi jednotlivými interpretačními pravidly. Soud musí přihlížet ke vzájemným vztahům jednotlivých v úvahu připadajících argumentů a jejich roli v konkrétním případě vyvážit s ohledem na specifika dané kauzy, a nikoliv tato kritéria aplikovat mechanicky. Takovýto přístup je zároveň přístupem moderní judikatury, která postupně nahrazuje formálně legalistický pohled na právo pohledem, kterým soudce usiluje poskytnout nejlépe vyargumentovanou odpověď na právní a skutkové otázky, které před něj strany sporu staví. Dalším základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu, vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy, taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi, upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím."
"Založily-li proto obecné soudy své závěry o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy v dané věci v zásadě pouze na úvaze, že nájemní smlouva postrádá podstatnou náležitost, jíž je ujednání o způsobu výpočtu nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu (či jejich výše), pak takový výklad podle Ústavního soudu nemůže obstát."
Nicméně ÚS dále dodává, že je třeba zkoumat specifika případu:
"Ústavní soud nezpochybňuje judikaturu, podle níž přímo ze smlouvy, má-li se jednat o smlouvu nájemní, musí být podle ustanovení § 686 zákona č. 40/1964 Sb. patrný způsob výpočtu nájemného a úhrad spojených s užíváním bytu (resp. jejich výše). Takovou podmínku předmětná smlouva v právě projednávaném případě zjevně nesplňovala. Na druhou stranu ovšem Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka již ve svém odůvodnění odporu k platebnímu rozkazu podrobně uvedla, z jakých položek, včetně jejich výše, je částka 800 Kč složena. Z výpočtu stěžovatelky přitom vyplynulo, že úhrada za plnění spojená s užíváním bytu představuje částku 753 Kč a nájem představoval částku 47 Kč. V této souvislosti pak nelze přehlédnout, že ani žalobce ve svém vyjádření k odporu k platebnímu rozkazu stěžovatelky tyto údaje přímo nezpochybnil. Za tohoto stavu lze potom uvažovat podle Ústavního soudu i tak, že výše úhrady spojené s užíváním bytu (včetně eventuální výše nájemného) je minimálně na základě výpočtu zjistitelná, nicméně ani Ústavní soud nehodnotí - a nečinily tak ani obecné soudy, když pro ně bylo dostačující zjištění nedostatku podstatných náležitostí - zda skutečně stěžovatelkou hrazená částka 800 Kč (nebo dokonce částka 600 Kč odpovídající tříčtvrtinovému podílu žalobce na nemovitosti) v sobě reálně - již vzhledem ke své výši - nájemné obsahuje."
Nemáte oprávnění přidat názor. Přihlaste se prosím