Autoři:

Nejvyšší soud judikoval v řízení vedeném pod sp. zn.: 22 Cdo 2670/98, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností zatěžuje toho účastníka, který tyto skutečnosti tvrdí a vyvozuje z nich pro sebe příznivé právní důsledky. Pokud se věřitel domáhá splnění dluhu, je na něm, aby prokázal vznik splatné pohledávky vůči dlužníkovi; pokud bylo prokázáno, že taková pohledávka skutečně vznikla, může se dlužník bránit tvrzením, že tato pohledávka již zanikla. Důkazní břemeno ohledně existence právních skutečností, které měly za následek zánik dluhu, leží na dlužníkovi. Důkazem významným pro posouzení, zda došlo ke splnění dluhu, je písemné potvrzení o zaplacení dluhu (kvitance). Podle § 569 obč. zák. věřitel je povinen vydat dlužníkovi na jeho požádání písemné potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn. Dlužník je oprávněn splnění odepřít, nevydá-li mu věřitel zároveň potvrzení. Kvitance je tedy důkazem o tom, že věřitel prohlásil, že dlužník splnil dluh v kvitanci uvedený a že na splnění zaplatil částku tam označenou. Zda toto prohlášení dostačuje ke skutkovému zjištění, že k plnění skutečně došlo, posoudí soud v rámci volného hodnocení důkazů. Pouhé popírání ani nepodložené zpochybňování kvitance nemůže mít za následek oslabení její důkazní síly.

Písemná kvitance je soukromou listinou. Pro posouzení soukromé listiny jako důkazního prostředku je významná její pravost a pravdivost. Listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li listina pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, případně učinil prohlášení v listině obsažené. V souvislosti s hodnocením důkazu soukromou listinou je třeba poukázat na hodnocení veřejné listiny, které je v § 134 o. s. ř. upraveno tak, že listiny vydané soudy nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno; jde o projev tzv. legální teorie důkazní. Hodnocení důkazu soukromou listinou zákon zvlášť neupravuje. Proto je třeba postupovat podle § 132 o. s. ř., vyjadřujícího zásadu volného hodnocení důkazů, podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Ze zákona ani z povahy věci nevyplývá, že by pro hodnocení důkazů soukromými listinami bylo možno vyslovit jiné pravidlo, než uvedené v § 132 o. s. ř. Jinak bude třeba přistupovat k důkazu kvitancí, vystavenou věřitelem a jinak k důkazu listinou, ve které dlužník tvrdil, že dluh splnil, a konečně jinak k dopisu, ve kterém osoba třetí sděluje, že byla přítomna splnění dluhu. Pokud věřitel popře pravdivost listiny, ve které sám dlužník tvrdí, že ke splnění dluhu došlo, bude tuto skutečnost třeba hodnotit jinak, než popření pravdivosti kvitance, kterou popírající věřitel sám vystavil. Závěr, že pokud věřitel popře pravdivost kvitance, kterou sám vystavil, musí dlužník prokázat, že kvitance je pravdivá, je nesprávný.

Jiné důsledky, než popírání pravdivosti soukromé listiny, má popření její pravosti. Popření pravosti listiny není pouhým popíráním (jako je tomu v případě pouhého popírání její pravdivosti), ale zahrnuje v sobě implicitně tvrzení, že údajný vystavitel listinu nepodepsal ani nevystavil; další tvrzení zpravidla nepřicházejí v úvahu (nelze po tom, jehož podpis byl zfalšován, požadovat např. tvrzení, za jakých okolností k falšování došlo). Takové popření je proto dostatečně relevantní k tomu, aby pravost listiny musela být dokazována; břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně pravosti listiny je na tom, kdo z pravosti listiny pro sebe dovozuje příznivé právní důsledky.

Z uvedeného vyplývá, že je-li pravdivost soukromé listiny předložené k důkazu popřena, vyzve soud podle toho, o jakou soukromou listinu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá a nabídl ke svému tvrzení důkazy; to platí i o popírání pravdivosti potvrzení o zaplacení dluhu (kvitance). Provedené důkazy, včetně důkazu spornou listinou, pak soud zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povaze listiny, zejména pak k tomu, jde-li o listinu v neprospěch vystavitele anebo v jeho prospěch. Nelze dovodit, že by pouhé popření pravdivosti kvitance mělo za následek vznik důkazní povinnosti a důkazního břemene ohledně pravdivosti potvrzení tomu účastníkovi, který z existence prohlášení věřitele v kvitanci uvedeného vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky.

Je třeba též připomenout tradiční pojetí kvitance jako významného důkazního prostředku, umožňujícího fungování tržního hospodářství. Přijetí myšlenky, že postačí, aby věřitel popřel pravdivost jím vystavené kvitance, aby dlužníkovi vznikla povinnost prokázat její správnost, by mělo pro právní i obchodní styky výrazně negativní účinky.

Nemáte oprávnění přidat názor. Přihlaste se prosím